Záměr se soustředil ke zkoumání vztahu sochařství a městského organizmu. Pořadatelé při tom měli na paměti širší otázky smyslu umění, jeho společenského úkolu ve věku technické civilisace. Výchozím impulsem bylo vědomí, že umění nejen estetisuje životní prostředí, že ho také determinuje jedinečností a intensitou výrazu, že je schopno rozrušovat stereotypy všedního člověka, kultivovat jeho smysl pro řád a hodnoty, že je či může být výzvou k hledání smyslu života, že se může stát podnětem k citové vazbě člověka k prostředí města. Při tom si pořadatelé uvědomovali přehradu, která existuje mezi soudobým uměleckým projevem a představou široké veřejnosti o jeho podobě.
