Oblastní galerie Liberec

Historie instituce

Od roku 1949 bylo Severočeské muzeum, obsahující sbírky dnešní Oblastní galerie Liberec, krajskou institucí. K jejímu právnímu osamostatnění došlo v rámci státem vytvořené sítě státních galerií roku 1953 a jejím prvním ředitelem se stal grafik a liberecký rodák Jaro Beran. Po dobu jeho působení galerie následovala politicky korektně ideály doby, avšak už v té době je patrný záměr vytvořit kvalitní sbírku českého umění 20. století.

Roku 1958 Berana ve vedení vystřídala historička umění PhDr. Hana Seifertová, která se zasloužila nejen o rozsáhlé stavební úpravy budovy a vybudování cenné sbírky nizozemského malířství 16.–18. století, ale především o velmi pozitivní vnímání galerie odborníky a širokou veřejností. Díky bohatému výstavnímu programu, do kterého zařazovala významné sochařské prezentace (např. legendární Socha 64, Socha a Město) a expozice děl mladých výtvarníků, kteří byli z politických důvodů v pražských výstavních síních odmítáni, se liberecká galerie stala respektovanou institucí. V roce 1970 se nuceným odchodem Seifertové z vedoucí pozice uzavírá období uměleckého rozmachu s přesahem do zahraničí.

V sedmdesátých letech 20. století zastával pozici ředitele Vladimír Volšička. Aktivity galerie stejně jako jiných kulturních zařízení byly však politicky ostře sledovány, a proto se výstavní počiny nevymykaly z běžné produkce doby, tzn. musely být „politicky nezávadné“. Oproti předchozímu období se tyto roky zapíší do historie Oblastní galerie Liberec jako etapa kulturní stagnace.

Roku 1979 převzala vedení galerie Věra Pavlišová, která na postu ředitelky setrvala až do roku 1990. Během té doby došlo k mírnému uvolnění ideologické strnulosti. Program galerie kurátorsky zajišťovala Mgr. Naďa Řeháková, která měla plnou důvěru ředitelky Pavlišové a stála u zrodu významných výstav, jež svým významem dalece přesáhly regionální působnost (např. Člověk a jeho svět, Současná krajina).

K velkým změnám došlo po roce 1989. Roku 1990 se ředitelkou stala PhDr. Věra Laštovková, která měla v porevolučních letech možnost vytvořit novou image liberecké galerie. S kurátorkou Mgr. Evou Výtiskovou dbaly o zachování vysoké úrovně péče o svěřené sbírky a kvalitní výstavní program.

Oblastní galerie v Liberci stejně jako více než dvacet ostatních českých a moravských sbírkotvorných institucí se stalo roku 1991 příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury ČR. O rok později vzniklo za účelem intenzivnější odborné spolupráce profesní sdružení s názvem Rada galerií České republiky, jehož se stala liberecká galerie členem. V devadesátých letech 20. století byly liberecké sbírky zapsány do Centrální evidence sbírek (CES) při Ministerstvu kultury ČR. Tato databáze je veřejně přístupným seznamem velké části movitého kulturního dědictví České republiky.

V roce 2001 došlo k další významné legislativní změně, kdy byla většina kulturních institucí převedena z Ministerstva kultury ČR na nově vzniklé kraje – Oblastní galerie v Liberci se od 1. října 2001 stala jedinou sbírkotvornou galerií – muzeem umění Libereckého kraje.

Na přelomu let 2013 a 2014 se galerie přestěhovala do nových prostor v bývalých městských lázních na Masarykově ulici v Liberci. Veřejnosti se nová galerie otevřela 28. února 2014 a definitivně opustila Liebiegův palác. Od 1. ledna 2014 zní název galerie Oblastní galerie Liberec, příspěvková organizace.

Městské lázně Františka Josefa I.

Lázně pro své občany zřídila Liberecká spořitelna (Reichenberger Sparkasse), jejíž vedení o záměru diskutovalo od roku 1896. Definitivní rozhodnutí postavit městské lázně padlo v roce 1898, v roce 50. výročí panování císaře Františka Josefa a tuto skutečnost dodnes připomíná pamětní deska na průčelí budovy.

Samotná stavba podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga vznikla až později, v letech 1899–1902. Petr Paul Brang (1852–1925), absolvent vídeňské Akademie výtvarných umění, navrhl kromě libereckých lázní rovněž lázně v Ústí nad Labem, kolonádu v Jánských lázních a několik administrativních budov v celém Rakousku-Uhersku.

Lázně v Liberci plnily především hygienickou funkci, protože v době jejich výstavby nebylo běžné, aby byly domácnosti vybaveny koupelnami. Proto část lázní zabíraly vanové lázně I.–III. Třídy, dále nabízely římsko-irské parní lázně, sprchové umývárny, uhličité lázně, odpočívárny a nezbytné zázemí. V křídle podél Vítězné ulice se nacházel bazén o rozměrech 20 x 10 metrů.

Brang stavbu navrhl v historizujícím stylu. Exteriér zdobí dvojice soch Poseidona a Amfitrité a reliéf Vodních hrátek a jejich autorem byl profesor liberecké průmyslové školy Emanuel Gerhart, který si pro jejich zhotovení vybral hořický pískovec. Ve štítě najdeme hrdý nápis z bronzových písmen KAISER FRANZ JOSEPH BAD. Císař František Josef I. si lázně prohlédl v roce 1906, kdy navštívil Německo-českou výstavu v Liberci.

Interiéry lázní byly v době svého vzniku zdobeny nástěnnými malbami s rostlinnými motivy nebo náměty odkazujícími ke koupání, přičemž dlaždice a kachličky dodala věhlasná firma Villeroy & Boch. Vanové lázně I. třídy a jejich čekárna překypovaly luxusem.

Až do otevření nového plaveckého bazénu na Tržním náměstí (1984) byly lázně jediným krytým bazénem v Liberci. Tomu také odpovídala návštěvnost, která jen za prvních 25 let provozu dosáhla úctyhodných 2 578 619 návštěvníků. Od roku 1984 ale lázně postupně chátraly a v roce 1990 byly v restituci vráceny České spořitelně jako nástupní společnosti Reichnebreger Sparkasse; v té době ještě sloužily veřejnosti. Spořitelna lázně následujícího roku vložila do malé privatizace a během pouhých dvou let lázně postupně vlastnily tři společnosti. Město Liberec se majitelem lázní stalo v roce 2005, kdy je koupilo z konkursní podstaty za 9 000 000 korun a započalo se záchrannými pracemi. Roku 2009 byla uzavřena dohoda mezi městem, Libereckým krajem a Oblastní galerií Liberec o budoucím využití lázní pro galerijní účely.

Projekt revitalizace městských lázní zpracoval liberecký ateliér Sial pod vedením hlavního architekta Jiřího Bučka a hlavního inženýra Karla Novotného v letech 2009–2010. Vlastní stavební práce byly zahájeny v září 2011 a dokončeny v červnu 2013. Oblastní galerie Liberec převzala lázně do pronájmu k 1. září 2013 a po přestěhování sbírek a instalaci nových expozic je 28. února 2014 otevřela veřejnosti. Projekt revitalizace městských lázní pro galerijní účely byl financován Evropskou unií (85 %) a Libereckým krajem (15 %) a byl oceněn hlavní cenou Grand Prix Obce architektů za rok 2013. Novostavba depozitáře získala hlavní cenu Klubu za starou Prahu jako nejzdařilejší novostavba v historickém prostředí realizovaná na území České republiky v roce 2013.

(Volně podle textu Marka Řeháčka pro publikaci Lázně, Proměna libereckých Lázní na kulturní a společenské centrum. Liberec 2014.)

 

Vila Johanna Liebiega mladšího

Oblastní galerie Liberec sídlila od svého založení až do konce února 2014 v bývalém rodinném sídle Johanna Liebiega mladšího (1836–1917), syna zakladatele proslulé dynastie libereckých textilních velkopodnikatelů. Tzv. Liebiegův palác v těsném sousedství libereckého zámku vznikl v 1871–1872 přestavbou staršího domu Ferdinanda Römhelda podle projektu Gustava Sacherse, absolventa bavorské Akademie výtvarných umění a majitele jedné z největších libereckých stavebních firem. Gustav Sachers (1831–1874) se výrazně zapsal do historie Liberce a okolí jako autor a stavitel převážně historizujících staveb.

Honosný neorenesanční palác Johanna Liebiega mladšího tvoří čtyřkřídlá budova s centrálním nádvořím doplněná sallou terenou, která umožňovala přímý vstup do přilehlé zahrady. V té najdeme drobný altán a dochovanou původní výsadbu. V areálu se nacházely ještě další stavby – dům zahradníka, kočárovna a skleník.

Po smrti Johanna Liebiega ml. zdědili vilu jeho potomci, kteří ji pronajímali. Od roku 1946 až do konce února 2014 objekt sloužil k výstavám a sídlila v něm Oblastní galerie Liberec.

(Volně podle textu Petry Šternové pro publikaci Slavné vily Libereckého kraje. Foibos, 2008.)