Výstava Příběhy kraje byla koncipovaná jako doplněk stálé expozice Na vlnách umění II – Umění po roce 1945. Představuje výtvarné umělce spjaté s regionem, kteří se narodili mezi lety 1923 a 1948, a z prostorových důvodů ve stálé expozici zastoupeni nejsou. Postupně se z nich staly významné osobnosti, aniž by je poznamenala dogmata první (po roce 1948) či druhé vlny socialistického realismu (po roce 1970).
Nabízená kolekce je jen náznakem a nápovědí určitých směrů a tendencí, které bylo možné v této generaci najít. Z výtvarných směrů zde nalezneme kultivovanou pozdní modernu, novou figuraci, malbu inspirovanou vírou v moderní technologie atd. Výběr akcentuje autory, kteří pracovali nebo pracují s klasickými výtvarnými druhy, jako jsou figurální a krajinný žánr, popřípadě ty, kteří společně vystavovali. V každém případě však připomíná jména patřící k chloubě tohoto regionu, ať již se jedná o umělce samotné, či o osobnosti, které jsou připomenuty prostřednictvím medailí a plaket (Daniel Swarovski, Otakar Španiel, Jiří Harcuba ad.).
Umělci do výtvarného života vstupovali v letech 1945–1975. Časově by to měl být úsek jedné generace, ale v tomto případě každé desetiletí přináší nové impulzy a zcela jinou společenskou situaci, obrazně řečeno, třicet let strmých vzestupů a ještě strmějších pádů. Období temna střídala období naděje, přičemž 70. léta v československé kultuře mohou být označena za jedno z nejtemnějších období vůbec. A tak je namístě otázka, zda by si toto období úplného zmatení hodnot nevyžadovalo depresivní reakci? Je zvláštní, že z vystavených umělců takto reagoval málokdo. Mnohem častější bylo, že umělci odcházeli do vnitřní emigrace a v ní vytvářeli svůj mikrokosmos. Ten se skládal ze vzpomínek na dětství, z obdivu k hodnotám moderního umění, z lyrického a poetického snu plného harmonie či ze všelidských hodnot křesťanské kultury. Ti mladší čerpali zase z důvěry ve svět vědy a techniky. Všichni si zasluhují náš obdiv za to, že v onom období, kdy společnost rychle kráčela od deseti k pěti, ve své tvůrčí činnosti nacházeli řešení, jejichž hodnoty jsou trvalé.
Na přehlídce jsou zastoupení umělci žijící v trojlístku měst Liberec, Jablonec nad Nisou a Turnov. Výjimku tvoří Josef Jíra (Praha a Malá Skála u Turnova), Vladimír Komárek (Nedvězí u Semil) a Miroslav Čermák (Nový Bor), kteří však byli do Liberce zváni na výstavy či k rozmanité výtvarné spolupráci. Jiří Seifert byl po roce 1970 nucen opustit Liberec, spolu se svou manželkou dr. Hanou Seifertovou, z politických důvodů.
Jména severočeských umělců nalezneme v letech 1959–1969 v řadě celostátně významných skupin. Za všechny lze uvést skupinu Trasa (D. Matouš), Máj 57 (J. Klápště), M 57 (J. Jíra), Iniciativa (A. Beran, D. Matouš, J. Solovjevová) a samozřejmě libereckou Skupinu 7, takzvanou Sedmu (V. Komárek, J. Seifert, P. Šulc). Sedmdesátá léta znamenala velký útlum nejenom společných výstavních aktivit, ale i individuálních výstav umělců, kteří se odmítali zařadit do oficiálního proudu. Léta osmdesátá přinášejí postupnou obnovu výstavních aktivit.
.jpg)