Max Švabinský (1873 – 1962) se řadí k autorům, kteří se nesmazatelně zapsali do historie českého výtvarného umění. Patří ke stěžejním osobnostem ovlivňujícím podobu kulturní scény od přelomu 19. a 20. století po 50. léta století 20., kdy patřil do řady zasloužilých umělců honosících se oficiálními poctami. Oblastní galerie v Liberci spravuje téměř kompletní sbírku Švabinského grafické tvorby, která byla ve větším celku prezentována veřejnosti krátce po jejím zakoupení v roce 1972. Od té doby jsou vystavovány jednotlivé grafické listy v rámci různých tématických výstav. Galerie se rozhodla v čase blížícího se padesátého výročí autorova úmrtí připomenout jeho bohatou tvorbu formou dvou na sebe navazujících výstav grafických tisků ze své sbírky. Prvním připomenutím byla letní výstava prací na téma figura, na kterou navazuje tato výstava prezentující Maxe Švabinského jako grafika – krajináře. Max Švabinský ve svém prvním „grafickém“ období na přelomu 19. a 20. století čerpal intenzivně zážitky z přírody na Vysočině. Od roku 1895 zajížděl s rodinou Vejrychů, do níž se později přiženil, do vesničky Kozlov. V okolí statku, na němž pobývali, ho obklopovalo mnoho podnětů, které se opakovaně objevovaly v jeho pracích. Vysočina mu byla zdrojem inspirace do roku 1919, kdy přestal na Kozlov zajíždět. Z roku 1913 pak pochází řada drobných leptů z cest po českých zemích. Čtyřicet intimních pohledů na letní krajinu a polní práce později souborně vydal Jan Štenc pod názvem Léto. Od poloviny druhého decennia minulého století se ve Švabinského nejen grafické tvorbě začaly objevovat exotické ráje a mýtické obrazy zasazené do divokých pralesních scenérií. K pohledům do krajin plných exotických zvířat a domorodců se často vracel a nalézal v nich možnost úniku snad do šťastnějšího, uvolněnějšího světa. Příroda se mu tak stala jevištěm pro smyslné fantazie a alegorické výjevy. Na přelomu 20. a 30. let se navrátil k intenzivní grafické práci, v níž opět velmi často nalezly uplatnění přírodní motivy. Od roku 1931 až do odtržení Slovenska v roce 1939 pravidelně zajížděl na letní byt v Pohorelé Maši v předhůří Nízkých Tater, kde mu byla státem nabídnuta možnost pobytů. Z těchto slovenských cest vzniklo mnoho prací oslavujících okolní krajinu, tatranské vrcholy a Muráňskou vysočinu. Od roku 1942, po smrti manželky Anny, trávil Max Švabinský hodně času u přátel Havlíčkových v Chodově u Prahy. V jejich rozlehlé zahradě plné rozmanitých přírodních zákoutí trávil autor volné chvilky mezi náročnou prací na vitrážích pro okna chrámu sv. Víta v Praze. Relaxací mu byla právě grafická tvorba. V těchto letech, kdy už byl unavený blížícím se stářím a soustavnou celoživotní prací, přesto ještě vytvořil řadu krásných drobných tisků, plných lyrických momentů inspirovaných půvaby chodovské zahrady. Miniaturní grafiky zachycují momentky – imprese plné přírodní poetiky.
