Bohatá tvorba všestranně nadaného Maxe Švabinského (1873 – 1962) patří ke zlatému fondu českého výtvarného umění a jeho jméno se už takřka 100 let spojuje s oficiální českou výtvarnou scénou. Max Švabinský jako tvůrce symbolických scén, krajinných i smyslných výjevů a portrétních galerií byl vždy uznávaným autorem a přála mu každá doba. Jeho tvorba vycházející z tradice realistického zobrazování našla odezvu v každém čase a cenili si jí kolegové i kritici zastávající různá myšlenková východiska. Jeho další aktivity, zejména pedagogické, literární a kurátorské, zapříčinily, že je vnímán jako významná osobnost ovlivňující podobu kulturního dění přesahující období půlstoletí. Díky tomu, že po dlouhou dobu, od roku 1910 do roku 1928, zastával místo profesora na grafické přípravce na pražské AVU, ovlivnil na řadu let další generaci výtvarníků – grafiků. I proto je pokládán za jednoho za zakladatelů tradice moderní české grafiky. V posledních letech jeho práci nejkomplexněji představila výstava Max Švabinský: Skutečnost, ráj a mýtus doprovázená stejnojmenným katalogem, jejíž premiéra se uskutečnila na přelomu let 2001 a 2002 ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Švabinského grafické dílo tvoří v jeho tvorbě významnou roli. Kromě několika krátkých časových období, kdy se grafice téměř nevěnoval, se grafická práce line celým jeho životem. Ta mu spolehlivě sloužila, stejně tak jako malba, jako odrazová plocha pro zachycení reflexí soukromého života. Autorův životní příběh můžeme v jeho tvorbě hravě dekódovat: období vášnivé zamilovanosti, osudové zlomy, celoživotní okouzlení přírodou i obdiv k mocným ženským kouzlům. To vše se zračí ve výsledcích jeho pilné výtvarné práce. Figurální tvorba tvoří v díle Maxe Švabinského prvořadou úlohu. Lidská postava se mu stala významným inspiračním zdrojem. Své modely hledal jak v důvěrně známém prostředí své rodiny i později v rodině Vejrychů, do níž se přiženil, tak i ve sféře veřejného života. Ať už zobrazoval svojí babičku, manželky Elu a Annu, blízké přátele nebo významné postavy české historie, vědy a politické scény, tak se vždy snažil o ponor do jejich duševního světa a jeho zachycení. Realisticky zobrazené postavy ožívají díky Švabinského umění věrně zachytit jejich charakter i aktuální psychické rozpoložení. Samotnou kapitolu v díle Maxe Švabinského tvoří žena jako trvalý zdroj inspirace. Věčný obdivovatel ženské krásy zobrazoval kypré tvary smyslných krasavic nejen prvoplánově jako akty, komponované interiérové scény, ale staly se rovněž součástmi symbolicko – alegorických výjevů. Ženy autor vnímal jako součást přírodního univerza, a tak se přirozeně staly také oživujícím prvkem jeho záznamů přírodních krás, v nichž kolikrát nevíme, zda větší roli hraje zachycená krajinná scenérie nebo radostně dovádějící postavy. Ve Švabinského tvorbě často nelze oddělovat figurální tvorbu od krajinářské. Někdy příroda tvoří jeviště pro milostnou scénu či sošný ženský akt, jindy ženské postavy dodávají monumentálním krajinným výjevům emoční rozměr. V obou případech však cítíme, že Švabinský pracoval vždy se zaujetím, snahou vyvarovat se improvizace a obdivuhodnou lehkostí. Z výsledného díla pak cítíme touhu po oslavě života a autorovu překypující radost, kterou při práci zažíval. Oblastní galerie v Liberci spravuje od roku 1972 téměř kompletní sbírku grafických listů Maxe Švabinského, která čítá téměř 600 tisků. Rok po zakoupení a odborném zpracování byl tento konvolut veřejnosti představen na výstavě uspořádané libereckou galerií ke 100. výročí autorova narození. V dalších letech byly vystavovány v rámci různých tématických výstav jednotlivé grafické listy. Tato a následující podzimní výstava, tématicky zaměřená na krajinné motivy, po delší odmlce představí návštěvníkům Oblastní galerie v Liberci grafické dílo Maxe Švabinského ve větším celku. Tento výstavní projekt může být vnímán jako pilotní k velké Švabinského výstavě, o které se uvažuje na některou z následujících výstavních sezon.
