Krása jako pojem či kategorie a de facto subjektivní lidský vjem má mnoho vizuálních podob a významových rovin. Ač primárně jde o esteticky kladnou hodnotu, je to především abstraktní pojem, se kterým někdy až plýtváme, a většinou závisí i na dobových konvencích – je sociokulturním jevem, skrze který až překotně hodnotíme a klasifikujeme. A proto se dostaví často i sarkasmus. Samotnému estetickému pojmu se asi historicky věnovala nejvíce antika. Posuzovala krásu jako například projev božské dobroty nebo jako řád a symetrii. Vrchol pak našla krása sama v renesanci a definice tzv. zlatého řezu integrovala status harmonického celku, s nímž se pracuje v umění odnepaměti.
Krása u Kunce však osciluje mezi barevnými narativy trapného realismu, napůl rovněž přiznává okázalost a subjektivismus, potěšení a slast v přeneseném slova smyslu, leč cíleně v jakémsi nastaveném zrcadle našeho současného globálního přepychu, plýtvání, či spíše někdy i žádoucí ztráty paměti, dotýká se až nepravosti ve vznešenosti kýče. Kunc tak mistrně v moderní manýře participuje jak na surrealismu, tak v pop-artové zkratce své bytostné „východní“ odnoži (EAST-POP), burcuje svým osobitým rebelstvím a sarkasmem, ale nikoli posměchem – nabízí divákovi, aby si vybral, co cítí, co je mu milé ve vesmíru a časo-, či čaroprostoru světa, ve volnosti imaginace.
Autor sám předvádí ve své tvorbě v horizontu několika desetiletí různé pohledy na naši civilizaci; na výstavě najdeme rovněž historické práce autorovy, neboť více než 3/4 života žil, pracoval a vystavoval mimo svou vlast (po okupaci v roce 1968 odešel do exilu). Významově a tematicky vychází Milan Kunc z reálií západního světa, světa tehdy zcela jedinečného a neopakovatelného, z liberalismu 60. let 20. století – oproti naší totalitní normalizaci, a ve smyslu zpětné vazby k celosvětové globalizaci a jejího "krásného“ úpadku. Kuncův nádherně krásný svět křičí proti své samotné podstatě a provokuje nás až k filozofickému zamyšlení, co vlastně my, a zde, a teď očekáváme od krásy samotné: zda dobový ideál krásy přenesený v materiálním ikonodulství, či krásný, až božský ideál doby.
Milan Kunc považuje samotné malování obrazů za jeden z nejsvobodnějších projevů lidského bytí. Na základě svých zkušeností, cestovatelských a kreativních expedic se dopracoval stylovosti, která dokáže pracovat s naším podvědomím podobně jako například vizuální nástroj reklamy: „Život samotný mě prostě baví, a tak jsem se již od malička nikdy nenudil…“
