František Kaván studoval od roku 1889 na Akademii výtvarných umění, tedy v době, kdy byly vedena Juliem Mařákem. V tomto období se v českém umění výrazně projevuje realismus – v krajinářství je vůdčí osobností Antonín Chittussi, z jehož díla Kaván dychtivě přijímá nové podněty. Během studií prochází Kaván strmým uměleckým vzestupem a ovlivňuje i své četné spolužáky, mezi které patřili např. Antonín Slavíček nebo Otakar Lebeda. O jeho uměleckých kvalitách svědčí i fakt, že v roce 1900 získal diplom a plaketu na Světové výstavě v Paříži za obraz Podmrak, který vytvořil v době studií – roku 1894 – ve své rodné vsi.
Někdy v této době se zejména ve drobných studiích zřetelně mihne imprese, častěji se začíná objevovat hlubší duchovní, ne vždy snadno rozpoznatelný podtext s náznakem symbolu. Odklon od linie realismu se stává důvodem, proč Kaván v roce 1896 studia na Akademii opouští.
Vedle nadále pokračující tvorby realistické přibývá zejména po roce 1895 výrazných symbolistních obrazů vizionářského ladění. Ty vypovídají mnohé o Kavánově neklidně hledající „znavené duši“ i o jeho vztahu k českým dekadentům sdruženým zejména kolem Moderní revue, mezi nimiž našel i řadu přátel (např. Jiřího Karáska ze Lvovic, Karla Hlaváčka, Arnošta Procházku). Jeho tvorba spoluutvářela profil tehdejší naší nejprogresívnější výtvarné scény – ačkoliv se sám Kaván o své symbolistní tvorbě vyjadřoval velmi rezervovaně, jeho díla malířská i básnická byla v té době poměrně často časopisecky reprodukována a zde také vysoce oceňována (Moderní revue, Rozhledy, Nový život). Umělcova symbolistní tvorba končí s koncem 19. století.
Na samém počátku nového století odchází Kaván do ústraní a dostává se mu toho, po čem asi bytostně toužil – úzkého kontaktu s krajinou a možnosti jejího dalšího nerušeného poznávání. Střídavě pobývá v rodném kraji (Nová Ves nad Popelkou, Dolní Kalná), Českém ráji (Železnice, Libuň) a zejména na Českomoravské vrchovině (Vítanov, Svobodné Hamry), jež mu připomínala rodné Podkrkonoší. Další velké a poslední vzepětí přináší konec 20. let 20. století, kdy Kaván maluje svá poslední opravdu závažná díla (Cesta k zapadlému malíři, 1929; Přesýpání nálad, 1929).
V roce 1930 se žení s Pavlou Šírovou, vdovou po Kavánovu příteli akademickém malíři Janu Šírovi. Ta využívá svých konexí i dobrých organizačních schopností a pořádá polozapomenutému Kavánovi po letech opět výstavu v Rubešově galerii (1931). Nevšední úspěch pak malíři otevírá cestu do dalších výstavních síní a strmě roste jeho popularita. S manželkou kupuje vilu v Dolní Kalné, kde také má svůj první skutečný ateliér. Po mnichovském záboru pak zdrcený Kaván utíká do Libuně, kde se v roce 1941 jeho dílo uzavírá.
Dílo Františka Kavána nás dodnes nepřestává vzrušovat. Díky novým galerijním akvizicím i nové vlně privátního sběratelského zájmu výstava nabídne návštěvníkům znamenité obrazy, které dosud širší veřejnosti nebyly představeny. Objevy nových obrazů jasně ukazují, že ani heuristické poznání tohoto vynikajícího krajináře není ani zdaleka ukončeno. Nový pohled si zaslouží také Kavánova básnická, esejistická a vzpomínková tvorba – výstava nabídne též vhled do jeho básnického díla i osobité korespondence, která odráží Kavánův umělecký vývoj, jeho životní osudy, kontakty, ale též jeho mimořádné literární nadání, jež vyústilo v osobitou a kvalitní básnickou činnost, v jednom případě i v pokus překladatelský.
