Zdenka Marie Nováková se brzy ve své kariéře rozhodla překročit hranice obraznosti a zkoumat jiné dimenze myšlení a existence, často inspirované hudbou či přírodou. Hudba hraje důležitou roli v jejím životě již od dětských let, kdy se jí dokonce aktivně věnovala. Nabízí jí způsob k vyjádření a procítění emocí. V její tvorbě hudba prostupuje přírodou a příroda prostupuje hudbou. Hudební vnímání a pocity se snaží také zachytit na plátno, kde vytváří snové kompozice. Přímá interpretace nálady naznačené hudební skladbou představuje autorčin velmi osobní náhled. Nicméně finální díla Novákové zachycují univerzální a přenositelné emoce.
Hudba je přímo časové umění; lze ji příjemně konzumovat pouze diachronně, okamžik po okamžiku, v posloupnosti. Zdenka Marie Nováková však hudbu zhušťuje do jediného okamžiku a koncentruje veškeré vnímání do pulzující záplavy barev dotýkající se hloubi našeho nitra.
Vyjádřením vztahu mezi hudební a výtvarnou kompozicí se Nováková snaží docílit určitého souznění. Souznění jako nalezení souladu, harmonie či vyrovnanosti dosahuje v několika rovinách. Souznění hudby, přírody a obrazu v jednom celku. Souznění kompozice a barev. Souznění pocitů a prožitků vlastních i cizích. Úspěšné dosažení této vyváženosti je patrné při pohledu na její obrazy, které leč nesou silné emoce, evokují něco velmi uklidňujícího a půvabného a působí svou tichou energií.
Díla ve výstavě Souznění balancující na hranici abstrakce a konkrétnosti, vytvářející až mystické pojetí přírody. Tvorba Zdenky Marie Novákové se vyznačuje intuitivním a uvolněným zacházením s barvou, spontánním výrazem a iluzionistickým prostorem. Tíhne směrem k lyrické a romantičtější abstrakci zpracované volným gestickým stylem a podobně jako Kandinsky, Klee či další slavní evropští malíři používá rytmy a barvy k dosažení harmonického celku. Novákové unikátní přístup k vrstvení a volnému stékání barev ji dovoluje imitovat samo tvoření přírody.
Zdenka Marie Nováková absolvovala Fakultu architektury ČVUT v Praze (1963, prof. František Cubr), soukromě studovala malbu (prof. Karel Souček). Od absolutoria pracuje souběžně v obou oborech. Uspořádala téměř padesát malířských výstav samostatných, účastnila se desítek výstav kolektivních. Získala ocenění v mezinárodních malířských soutěžích. Působila jako pedagog na pražské AVU, kde byla jmenována docentkou na základě práce „Výtvarné dílo v soudobé tvorbě prostředí“ (1980). Patřila k okruhu Maloskalských výtvarných umělců, nyní je členkou Jednoty umělců výtvarných, SVU Mánes a Unie výtvarných umělců. Její obrazy jsou zastoupeny v Národní galerii v Praze, v Galerii Hlavního města Prahy, v Oblastní galerii Liberec a v dalších prestižních galeriích a sbírkách domácích i zahraničních. Za uměleckou činnost byla jí udělena Cena Masarykovy akademie umění (2002) a Evropská medaile Franze Kafky (2002).
Je autorkou řady významných realizovaných architektonických návrhů, na příklad Souboru budov zahraničního obchodu Chemapol–Investa v Praze 10 z let 1964-1970, nebo proměny interiéru Rotundy sv. Jiří na hoře Říp na Památník českého státu z let 1974-1979, za scénář, projekt a realizaci interieru přesunutého gotického chrámu v Mostě se stálou expozicí starého umění z let 1983-1988 získala dvě mezinárodní uznání a domácí cenu Ministra kultury ČSR. Je zastoupena v mezinárodním archivu žen – architektek IAWA ve Virginii, USA, v archivech Národní galerie v Praze a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V roce 2018 získala Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos architektuře. Žije a tvoří v Praze.