Zdeněk Trs je jednou z výrazných osobností nastupující tvůrčí generace. Jeho návrat do místa původu je v mnohém symbolický – v jistém smyslu završuje jedno tvůrčí období. Podobu expozice, kterou proto pro Oblastní galerii v Liberci připravil, výrazně ovlivnila snaha naznačit úplnou škálu prostředků i témat, s nimiž jako malíř zachází. Kromě finálních prací, včetně těch, reprezentujících jeho takřka hyperrealistické tvůrčí počátky, zahrnuje také výběr přírodnin a modelů, o jejichž podrobnou znalost se od počátku opírá. Na první pohled je tak znovu připomínán živý vztah umění a vědy, přičemž se ukazuje, že jedno bez druhého postrádá jakýkoli smysl.
Redukce a abstrahování, které v posledních letech vedou až k minimalistickým formám obrazu s výrazně omezenou barevnou i tvarovou škálou, pak demonstrují Trsův zájem o obecnější otázky, týkající se vztahu přírody a kosmu či uplatnění geometrie při jejich zkoumání. Výsledkem je dojem elegantní, sofistikované transparentnosti či nezatíženosti hmotou, takřka umožňující vidět skrze strukturu světa. Pozoruhodné je přitom také využití pokročilé malířské iluze. Šálí nás pouze, nebo uvádí na práh znalosti? Právě toto napětí nás k obrazu přitahuje: Rozpoznáváme jej, abychom záhy zjistili, jak nejasné spektrum viděného je. Proto gnómon, „ten, který dokáže rozpoznat“ – budeme-li mít štěstí a budeme-li dostatečně pozorní – pak přímo pravou podstatu věci. V tomto ohledu je možné Zdeňka Trse reflektovat v obecnějších souvislostech českého výtvarného umění, které vždy ke globálním limitám transcendence a duchovnosti tíhlo (Karel Malich, Václav Cigler, Jindřich Zeithamml, Monika Immrová ad.).
Zdeněk Trs (1985, Liberec) absolvoval studia v ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (prof. Vladimír Kopecký) a v ateliéru klasických malířských technik tamější Akademie výtvarných umění (prof. Zdeněk Beran). Ve své tvorbě prvky obojího funkčně slučuje. Původní zájem o popisný svět a jeho uchopení souzní s radikálně realistickými tendencemi. Z tohoto období pochází mimo jiné obraz Zahrada (2005), který je součástí sbírky Oblastní galerie Liberec. Okolo roku 2010 se v jeho tvorbě objevují snahy výrazněji využívající iluzivních možností malby. Ty postupem času vedou k redukci všech používaných nástrojů a strategií, jejímž výsledkem je takřka minimalistické soustředění se na obecné principy geometrie a světelnosti. Závěry, k nimž takto dochází, se ukazují být zcela univerzální a univerzálně platné. I toto období je ve sbírkách galerie zastoupeno (Aton, 2014; Oscilace, 2015).
