Milan Janáček se narodil v roce 1938 v Blatné. V letech 1953-1957 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze. Po skončení školy působil několik let jako učitel výtvarné výchovy ve Varnsdorfu, kde spolu s dalšími výtvarníky založil skupinu Kontrast. Dva roky pracoval v reklamním oddělení podniku Velveta Varnsdorf. V letech 1965-1985 zastával funkci výtvarně-technického redaktora Severočeského nakladatelství v Liberci. Kromě toho spolupracoval s dalšími nakladatelstvími v Praze, Hradci Králové a v Ostravě. Graficky upravil a ilustroval přibližně sto třicet knižných titulů. K tomu se po celý život amatérsky a v letech 1985-1990 profesionálně (byl členem Divadla F. X. Šaldy v Liberci) zabýval ještě herectvím. Za práci v oblasti knižní ilustrace, grafické úpravy knih a loutkové scénografie mu byla udělena četná ocenění.
Náměty jeho děl lze rozdělit do tří skupin – příroda z nadhledu, příroda v drobnohledu a propojení krajiny s architekturou. Figurální kompozice a portréty, s výjimkou prací z první poloviny šedesátých let, knižních ilustrací a několika grafických listů, se téměř nevyskytují. Milan Janáček je výtvarník nadaný jak malířsky, tak graficky. Má schopnost pohybovat se v několika výrazových sférách, což mu umožňuje snadno přecházet z jedné do druhé. Když zjistí, že daný výtvarný systém je příliš uzavřený, aby se v rámci něho mohl vyvíjet dál, opouští jej. První, zcela svébytný výtvarný projev lze zaznamenat v tzv. modrém období, kdy Janáček začal vytvářet monochromní obrazy v odstínu modré, nejdříve s geometrickými, později s krajinnými motivy. Pro geometrické motivy je typická jemná barevnost, minimalismus a elementarismus a lze je považovat za součást nové citlivosti, i když autor sám se výstav tohoto proudu nezúčastnil. Krajinné motivy charakterizuje kompozice založená na kontrastu a splývání modrých tónů, jemná barevnost a lyričnost.
V druhé polovině sedmdesátých let se obrátil ke krajině barevně klasičtější, kde modrá zůstává jenom obloha a zrcadla rybníků. Některé Janáčkovy obrazy z tohoto období připomínají atmosféru krajin Josefa Šímy, ale celkově nesdílejí jejich filozofickou vážnost. Jsou spíše bukolickou oslavou viděného než pokusem o metafyzickou vizi krajiny, více znakové než symbolické, jevící se jako přírodní zátiší z elementárních útvarů organických i geometrických. Janáčkovy obrazy osmdesátých a devadesátých let stále častěji usilují o stavebnost, znakovost a svébytnost tvaru v rámci obrazového prostoru. Tato svébytnost ústí po roce 2000 do geometrické abstrakce, ve které přísnost linií vyvažuje živá barevnost. Rozměrově skromná dílka vytvářejí pozoruhodnou kolekci, doplňující současnou českou scénu geometrické abstraktní malby.
Ve druhé polovině devadesátých letech se autor již jako zralý umělec začal soustavně věnovat technice pastelu. Tyto poetické, někdy až muzikální kompozice zachycují takové vnímání světa, kde jeho jednotlivé složky žijí v souladu. Námětově jsou to lyrické a městské krajiny, ve kterých vegetace prolíná okolní svět. Lze v nich nalézt autorův obdivný vztah k české krajině, ale také jeho srdci blízkou staletou tradiční kulturu Francie. Janáčkovy pastely jsou vizí radostného světa, vtělené do jemných, sametově chvějivých tónů barev.
Jestliže malba je nesená v duchu převážně koloristickém, pak jeho ilustrace jsou typickým představitelem zaměření lineárně plastického, jestliže malba nevypráví, tak ilustrace bohatě popisují. Prvotní inspirací pro něho byl patrně Josef Lada s kolorovanou kresbou, která má výraznou obrysovou linii. Tento typ ilustrace Janáček postupem času přetváří do osobitého výtvarného rukopisu, ve kterém linie plynou volně, ale s jistotou rytmu, aby vytvořily předivo pro nezaměnitelnou mozaiku jemně odstíněných a hravě působících barev. Jeho ilustrace, představující typicky české spojení poezie a laskavého humoru, se neomezují na zobrazení hlavních hrdinů vyprávění, ale znázorňují také větší nebo menší části mírně zvlněné krajiny s nezbytnými věžičkami kostelů či jinými krajinnými dominantami. V grafice stejně jako v malbě, představuje nejvýznamnější oblast inspirace příroda. Z ní Janáček čerpá inspiraci jak pro názvy obrazů, tak pro základní řešení problémů výtvarné skladby. Země je pro něj dějiště zázraků a tajemství. Jeho pohled upoutá nenápadný, ale významný detail pupene, listu, drobné rostlinky. Tento detail by mohl být pro člověka v běžném denním vědomí ztracen, nebýt umělce, který zviditelňuje to, co bychom ve spěchu dne nemuseli spatřit. Rozdíl mezi velikostí a malostí se smazává, protože malý pupen představuje obrovskou sílu přírody. Některé grafiky, vytvořené technikou suché jehly a akvatinty, jsou drobnými meditacemi o věcech makro a mikrosvěta.
Milan Janáček nepatří mezi ty výtvarníky, jejíchž názorovou příslušnost lze vyjádřit stručně. Jako krajinář je ponejvíce imaginativní, ale někdy také znakově expresivní, a jindy se dokonce přehoupne až na druhý břeh, tam, kde po figurativním umění není ani stopy. Přesto existuje vnitřní nit, která všechna díla spojuje. Je to snaha o barevnou polyfonii, o harmonii výtvarných prvků obrazu a procítěný vztah k rodné zemi kolem jihočeské Blatné, který je zobecněný výtvarně zajímavými krajinnými detaily. Z nejosobnějších prožitků přírody vytěžil pro diváka poselství, že opravdu znát můžeme jenom to, co máme rádi.
