Pavel Ježek se zpočátku věnoval sklu jako designér. V letech 1974-1982 spolupracoval se sklářskou hutí ve Škrdlovicích, pro níž vytvořil řadu návrhů na užitkové i střídmě dekorativní nádoby – vázy, žardiniéry, mísy, popelníky, apod. Masivní hmotu nádob ozvláštňují barevné pásy, plastická žebra a nálepy v jednoduchých tvarech. Tato tvorba přinesla Pavlu Ježkovi ocenění v podobě zlaté medaile na Mezinárodní výstavě skla a porcelánu v roce 1979 v Jablonci nad Nisou.
K přelomu v jeho uměleckém vývoji došlo v letech 1977-1978, kdy se začal věnovat masivní skleněné plastice v geometrické řádovosti a výrazných formách. K volně tvarovaným skleněným plastikám brzy přibyla díla kombinovaná s dřevem, ocelí a železem, často sestavovaná z několika dílů. Použité lité sklo je téměř výhradně čiré a vybrušované do stereometrických bloků. Často jej obepíná konstrukce z leštěné oceli, která propůjčuje plastice řádovost architektury. Toto tvůrčí úsilí bylo oceněno v roce 1990 na výstavě v Kunstmuseu v Düsseldorfu, kde se Pavel Ježek octl v prestižním výběru 50 evropských sklářských umělců, kteří koncepcí své tvorby nejvýrazněji přispěli k vývoji a formování soudobé autorské sklářské tvorby.
V roce 1990 byl Pavel Ježek jmenován ředitelem SUPŠS v Železném Brodě. Za jeho působení bylo ve škole vytvořeno velmi motivující prostředí, v němž byly vybudovány nové dílny, intenzivně se vyučovalo kreslení a dějiny umění a rozvinula se spolupráce se zahraničím. Studenti byli podněcováni k tvorbě v takové míře, že se škola mohla v roce 1996 zúčastnit – jako jediná střední škola v konkurenci sklářských ateliérů vysokých škol z celého světa – výstavy na Bienále v Benátkách.
Eva Vlasáková je významnou představitelkou české grafiky. V této oblasti získala řadu domácích i zahraničních ocenění, za všechny uveďme alespoň zlatou medaili získanou v Barceloně v roce 1985 a bronzovou medaili z XIII. bienále grafiky v Brně v roce 1988. Její práce vlastní i takové renomované instituce jako například Art Institute v Chicagu anebo Památník národního písemnictví v Praze.
Základem výtvarného projevu Evy Vlasákové je kresba, jejímž motivem je téměř výhradně lidská a zvířecí figura. Generačně i motivicky bychom mohli autorku zařadit do české výtvarné grotesky. V jejím duchu autorka odpoutává podobu lidí i zvířat od zažité fyziognomonie, určité prvky záměrně zveličuje, aby vnesla do kompozice dynamický pohyb. Často opakujícím se motivem se stává zobrazení úskalí mezilidské komunikace, které je vyjádřeno v ironické podobě marného volání a nevyslyšených výkřiků. Postavy se v beztvárném prostoru snášejí se k zemi a vzápětí unikají do neznáma. Jejich chování často postrádá přesvědčení nebo důvod.
Od roku 1982 se začala Eva Vlasáková intenzivně zajímat také o oblast sklářského výtvarnictví. Trojrozměrnost skla se pro ní stala prostředkem pro další tříbení práce, prováděné v kresbě a v grafice. V prvních skleněných pracích si vyzkoušela transfer kresby do povrchu skla. I další plastiky nesou kreslířskou pečeť. Některé z nich příliš nevyužívají plnoplastičnost, připomínají spíše románské reliéfy. Ironický podtón je zde ztlumen a na jeho místo nastupuje důraz na lineární rytmus a poetickou barevnost.
Ambicí autorky je vyzkoušet co nejvíce výtvarných disciplín. Proto v devadesátých letech sáhla po koláži a po práci s papírovou hmotou a vytvořila těmito technikami řadu prostorových objektů.
