K rozhodnutí Oblastní galerie v Liberci uspořádat výstavu japonského umění ve svých prostorách vedla snaha navázat na tradici Liberce přelomu 19. a 20. století jako kosmopolitně orientovaného města a dnešní zájem veřejnosti o orientální umění.
V Severočeském průmyslovém muzeu v Liberci, založeném v roce 1873, se poprvé vystavovaly uměleckohistorické objekty z Orientu, zapůjčené Orientálním muzeem ve Vídni, už v roce 1883. V průběhu let 1885-1936 prezentovalo liberecké muzeum díla perské, indické, čínské a japonské provenience z vlastních sbírek, nejdříve v rámci proměnných výstav a od roku 1886 také jako součást stálé expozice.
Nejvýznamnější mecenáš a čestný kurátor Severočeského průmyslového muzea, baron Heinrich von Liebieg (1839-1904) se věnoval sbírání nejenom evropského, ale i mimoevropského umění a vlastnil mj. početnou sbírku japonského užitého umění. Od roku 1946, kdy se Oblastní galerie v Liberci fakticky oddělila od Severočeského muzea, do roku 1968 se v jejích prostorách uspořádalo celkem pět výstav orientálního umění. Přesně po čtyřiceti letech zde otevíráme výstavu šestou: Krajiny, ptáci a květiny v japonském umění 19. století ze sbírek Národní galerie v Praze.
Výstava je poctou přírodě v podání japonských mistrů barevného dřevořezu. Vynikajícími technickými a výtvarnými parametry dřevořezu Japonsko očarovalo světové sběratele už v 19. století a dřevořez dosud patří mezi nejoblíbenější sběratelské disciplíny. Kvalitou, rozsahem a stářím své kolekce japonských tisků patří NG v Praze mezi přední evropské sbírky. Mimořádný rozkvět dřevořezu jako reprodukční techniky je spjatý s rozvojem městské kultury v Japonsku v průběhu období Tokugawa (1615-1868), kdy na ostrovech po 250 let panoval mír. Tehdy neobyčejně vzrostl vliv třídy ochodníků a řemeslníků tří měst – šógunské metropole Edo, císařova sídelního města Kjóto a velkoobchodního centra a přístavu Ósaka. Tato městská vrstva si vytvořila svébytnou kulturu, zvanou “prchavý svět” ukijo, jež rozkvétala paralelně s vysokou kulturou japonské dvorské šlechty, velmožů a početných armád samurajů, zbavených možností bojovat a převychovaných na tzv. literáty, vzdělance a úředníky.
Umělecká díla zařazená do výstavy se tématicky zaměřují na známé scenérie Japonska a na přírodní zátiší. Slavným lokalitám Japonska dominuje hora Fudži v podání Hokusaiově a krásné scenérie podél silnice Tókaidó, jež spojovala císařské město Kjóto s šógunovou metropolí Edo, v podání Hirošigeho. Oblíbeným motivům květin a ptáků - kam patřily veškeré zoologické a botanické druhy, tedy i stromy, keře, traviny, mechy, zvířata, ryby, plazi, hmyz a dokonce i kameny - se průběžně věnovali téměř všichni velcí malíři. Návštěvník nalezne vitríny s manuály malby (malířské příručky tekagami), ve kterých se dřevořezem reprodukovala velká malířská díla čínské i japonské tradice pro potěchu zájemců a poučení začínajících malířů a také alba gafu – knižně vydanou grafiku klasických malířských škol činných simultánně se školami ukiyoe.
Výstavu doplňuje několik závěsných svitků s náměty krajin, květin a ptáků a ukázky trojrozměrných artefaktů s přírodními motivy. Prominentním dílem výstavy je ukázka náročné práce s kovem v podobě bronzového sokola.
I když vystavená díla vznikla až na sklonku dlouhé historie japonského umění, poskytují podněty k srovnání a k zamyšlení o příznačné japonské úctě a citlivosti ke krajině, ke všem představitelům živé i neživé přírody a k proměnám věčně se opakujícího cyklu čtyř ročních dob.
