Osobnost profesora Emila Filly, u kterého Jaroslava Solovjevová studovala, byla a je pro ní dodnes zdrojem lidské i obecně umělecké inspirace a zárukou hodnot, jež přetrvávají. Nicméně v umělecké tvorbě samotné je Jaroslava Solovjevová svébytná. Jejím životním tématem je - přestože studovala obor figurální malby - městská krajina.
Klíčovým důvodem pro toto rozhodnutí patrně bylo šťastně prožité dětství v předměstských prostorách Prahy, v Karlíně, Libni a Žižkově. Městské prostředí pro ní není nepřátelské, naopak, vybízí ji k vytváření poetických snů o civilní kráse domů, uliček a zákoutí. Nevadí ji komíny, přísné sloupy elektrického vedení ani mosty, ozývající se duněním vlaků. Hledá a nachází pro ně místo ve svém výtvarném tvarosloví. Dokonce i něco navýsost nepůvabného, jako jsou zanedbané, napůl rozpadlé domy, pokryté letitým prachem, se v jejich obrazech mění na něco vzácného a pozoruhodného. Pro obrazy prvního období je charakteristická výrazná expresívní barevnost (Cesta mezi poli, 1954), někdy chladivě potemnělá (Zimní Turnov, Ulička v Turnově, 1956). Důležitým výrazovým prostředkem se stává pevná obrysová linie (Libeňský most, 1959), která někdy zdůrazňuje geometricko-konstruktivní rytmus (Skladiště uhlí, 1959). Od panoramatických pohledů na část města v letech padesátých Jaroslava Solovjevová pomalu přechází k obrazům menších architektonických celků, které sledují kubistickou tradici „v nejnádhernější linii, vytvořené klasiky českého kubismu“ (František Dvořák). Pro obrazy tohoto období je typický jednodušší skladební ráz a rytmické střídání pevně semknutých tvarů a ploch. Střídmou barevnost oživují kontrasty a strukturální plastičnost barevné hmoty. (Pařížské předměstí, 1968).
První návštěva Paříže znamenala pro Jaroslavu Solovjevovou objevení dalšího námětu – výtvarně přetlumočit pohled na typ nájemného obytného domu s mansardami, ateliéry a bizarními komíny, který je typický pro předměstí Paříže (Kouřovody 2, 1985, Fialový dům, 1985). Toto zaujetí vydrželo malířce dodnes. Jenom forma se proměnila. Sedmdesátá léta, navzdory nepříznivým společenským podmínkám, jí přinesla novou inspiraci. Jas jihu prosvětlil barevnost a jednotlivé valéry ztlumil do jemné křehkosti. Pevné krystalické plochy vystřídala průhledná, nicméně stále ještě tektonická forma, jejíž zakřivené linie doplňují strohost geometrické osnovy. Transparence a odlehčení světlem přímo vybízí diváka, aby obraz vyplnil svým příběhem nebo prožitkem (Bílá ulice, 1976, Bílá Paříž, 1980, Dubrovník, 1984).
Najít paralely k prvnímu období není těžké. Civilistickou tradici, která je blízká uvedeným obrazům nacházíme například u Františka Hudečka, kombinaci tmavých obrysových linií s výraznou barevností u Karla Černého nebo také u expresionistů, např. u raného Kandinského. Najít paralely k dalším obdobím je mnohem těžší. Obrazy lyrických nálad městských krajin Jaroslavy Solovjevové jsou originální svým vyvažováním reality a snu, viděného a procítěného, hledáním harmonie mezi architekturou města a duší toho, kdo jí obývá. Cílem výstavy je zprostředkovat širší veřejnosti zaujetí malířky pro poesii všedního dne a odborné veřejnosti poskytnout možnost zařadit tvorbu Jaroslavy Solovjevové do osobitého a důležitého výtvarného proudu, který rozvíjí tradici českého kubismu.
