Autor studoval v malířské škole Jiřího Sopka a v sochařském ateliéru profesora Jana Hendrycha, absolvoval stáže na akademiích v Německu, Norsku a Nizozemí. Do uměleckého života vstupoval v době, která akcentovala konceptuální tendence a nová média. Z tohoto důvodu se přiklonil k myšlenkám hnutí stuckistů (z anglického slova stuck – zaseklý, zastavený ve vývoji), které prosazovalo malbu jako základní prostředek výtvarného vyjádření. Stuckisté v dějinách umění oceňovali zejména francouzský, německý a severský expresionismu přelomu 19. a 20 století, včetně takových hodnot, jako jsou výraz, bezprostřednost a emoce. Jaroslav Valečka patří mezi hlavní představitele českých stuckistů; jeho tvorbu reflektuje a oceňuje také anglická výtvarná kritika.
Nejvlastnějším projevem tvorby Jaroslava Valečky je krajina, často idylicky zobrazená ve třech denních dobách – na úsvitu, za soumraku a v noci. Všechny tyto doby nabízejí člověku hájemství klidu, který se promítá do pocitu zastavení času. Konkrétní zeměpisná místa severních Čech dotváří umělec svou představou a někdy po vzoru romantických malířů kombinuje dvě vzdálená místa – například na obraze Noční město se propojuje pohled na noční Liberec a saskou pevnost Königstein.
Půvabná horská krajina však ostře kontrastuje se stinnou historií, poznamenanou poválečnou výměnou obyvatelstva. Opuštěné a rozpadlé soukromé i veřejné stavby, vypálené kostely a rozbořené hřbitovy vytvářely kulisy pro život lidí, kteří se do těchto míst často nedobrovolně přistěhovali. Tento kontrast na dlouhou dobu předznamenává charakter autorovy malířské tvorby, která se jako jedna z prvních vůbec zabývá uměleckou reflexí oblastí Sudet.
Slovo sever však není vázáno pouze na zeměpisné reálie, lze je rovněž chápat v souvislosti se severskou poetikou a severskými umělci. Z těch, kteří symbolicky stáli u kolébky výtvarného názoru Jaroslava Valečky, můžeme uvést malíře Caspara Davida Friedricha a Edvarda Muncha, ale i režiséra Ingmara Bergmana.
V zobrazení lidských příběhů lze u Jaroslava Valečky vysledovat bergmanovský princip návratu do minulosti příběhu, zdůraznění psychologické složitosti postav a touhu pronikat do temných tajemství lidské psychiky. Témata obrazů se periodicky opakují, obrazy připomínají filmové záběry, které volně spojuje jeden příběh. Nově se v jeho tvorbě objevují pohledy na architekturu z výšky, masopustní masky i další. Je to netypický přístup k tvorbě, který však odráží jeho uměleckou metodu – systematicky, krok za krokem ztělesňovat své sny (a někdy i noční můry).
K výstavě byl vydán katalog o rozsahu 72 stran ve spolupráci s nakladatelstvím Kant.
.JPG)
.jpg)
.JPG)