Jedním z úplně prvních detektivních příběhů je povídka Odcizený dopis (1844) od Edgara Allana Poea. Hlavní postava, C. Auguste Dupin, jakýsi předchůdce soukromých detektivů se snaží odhalit dopis, kterým zákeřný ministr D. vydírá nejmenovanou dámu. Od začátku příběhu víme, kdo je viníkem, a známe i roli dopisu. Nevíme ale, kde je a co je jeho obsahem.
Dupin nakonec nalezne dopis ledabyle zastrčený v pouzdře na navštívenky přímo na krbu a chytře jej zamění. Jeho výhodou oproti běžnému policejnímu vyšetřování je jeho snaha vžít se do perspektivy a přemýšlení zločince.
Když se přesuneme o necelá dvě století kupředu do současnosti, můžeme se zamyslet nad dnešní komunikaci po internetu. V případě emailů, které přijímáme a odesíláme každý den, jsme možná v opačné pozici než detektiv hledající dopis. Víme, kde naše emailová korespondence je a známe její obsah. Co možná ale netušíme je, jakou mají obecnější roli či moc a kdo tuto moc kontroluje, kdo je oním viníkem.
Výstava Jany Bernartové nás zve k takovému detektivnímu případu. Autorka obdržela email, kterému chyběla některá data. Zdrojový kód emailu nechala otevřít operačním systémem a získala vizuální materiál, který můžeme vidět.
Když se díváme na jednotlivé obrazy, textury a linie, můžeme snadno sklouznout k důrazu na formalismus a snad i podlehnout jejich kráse. Ale právě formalismus a abstraktní umění dnes nabývá nový charakter a význam.
Nejde o krásu a abstrakci, která by hledala autonomní líbivé tvary a formy. To, na co se díváme, má především další vrstvu v digitálním kódu, datech ale i samotných emailech. Abstrakce na papíře odpovídá abstrakci současné komunikační technologie a moci algoritmů.
