Jméno Jana Vochoče (23. 3. 1865 – 20. 3. 1920) nikterak nevyčnívá ani nespadá do významných bibliografií a vyzdvihovaných „top“ uměleckých profilů. Stopy spletité malířovy poutě jsou nerozlučně spjaty sice s Prahou, nicméně jeho stopy nalezneme i na Balkáně, či v Mnichově a Paříži. Vochoč studoval na pražské Akademii, od roku 1883 v Mnichově – zde patřil k prvním žákům prof. Nicolaose Gyzise. V prostředí mnichovské Akademie se stal i členem pověstného českého spolku výtvarníků Škréta, kde se seznámil s Alfonsem Muchou, s nímž posléze spolupracuje v Paříži i na projektu Slovanské epopeje. Na své životní i malířské pouti se dostal až na dosud uzavřenou mnišskou komunitu hory Athos. Zde sice přijal mnišskou kutnu, ale především maloval a jeho rozměrná plátna z athoských klášterů byla posléze vystavena na jeho asi největší autorské výstavě v Národním domě (Královských) Vinohrad v roce 1901.
Jan Vochoč byl velmi zručný portrétista i krajinář. Během mnichovských studií vyšel z akademického realismu i realistického pojetí krajiny a díky své zručnosti působil i v dílnách svých profesorů, či jako kopista. Velice přátelský vztah měl s Alfonsem Muchou a tzv. pařížskou kolonií. Byl velmi ovlivněn neoimpresionisty a jako jeden z mála českých malířů vykročil i na cestu blízkou pointilismu. Jeho díla jsou rozeseta v řadě českých galerií i muzeí, v soukromých sbírkách, ale Vochočova větší malířská pozůstalost se dostala především do Karáskovy galerie (dnes Památník národního písemnictví – Muzeum literatury).
Rodinná Vochočova pozůstalost se dostala do libereckého regionu prostřednictvím jeho syna Martina Jana Vochoče, významné osobnosti a starokatolického duchovního v Jablonci nad Nisou. Odkaz svého dědečka dnes především podporují jeho vnučky, Jana a Irena Vochočovy.
