Iku Dekune absolvovala v roce 1992 obor grafiky na Musashino Art University v Tokiu. Již o dva roky později vydala jako ilustrátorka i autorka textu svou první knihu pro děti. V roce 1997 přišel velice silný impuls v podobě účasti na workshopu pro ilustrátory, který v Tokiu vedl slovenský ilustrátor a pedagog Dušan Kállay. Jestliže by se její dosavadní vztah k ilustrování dal vyjádřit slovy „zkusím to“, tak po setkání s profesorem Kállayem se změnil na hluboké niterné přesvědčení o smysluplnosti a poslání ilustrovat knihy pro děti. Již v následujícím se autorce dostalo prvního uznání v podobě účasti na Mezinárodním festivalu dětské knihy v Bologni.
Japonské nakladatelství jí nabídlo možnost ilustrovat jakoukoliv z dvě stě deseti pohádek bratří Grimmů. Iku Dekune si vybrala příběh Morče, za jehož ilustrace dostala další ocenění, Zlatou medaili na Bienále ilustrací Bratislava v roce 2003. V roce 2002 se Iku Dekune přestěhovala do Prahy. Ruch mnohamilionového Tokia vystřídal genius loci starobylého evropského města. To jí přineslo klid na soustředěnou práci a množství tvůrčích podnětů. Paleta jejích barev i námětů se rozšířila a její výtvarný projev získal na přesvědčivosti.
Iku Dekune vyzkoušela téměř s každou další knihou pro ní nové výtvarné postupy. Od grafických technik přešla postupně k malířským, akvarelem počínaje a středověkou technikou temperových a olejových barev na štukovém podkladě konče. Poslední zmiňovanou technikou ilustrovala knihu Husy Divohusy, jež byla oceněná v Japonsku jako nejkrásnější kniha roku 2005. Ilustrace samotné se stávají básní, barvy se lomí do mnoha odstínů a získávají lesk hedvábí. Drobné tahy štětcem se pnou jako úponky divého vína, víří, tančí, aby nakonec utkaly barevnou pavučinu, připomínající ztracený ráj dětství.
Výtvarný projev Iku Dekune je zcela evropský, což vyplývá z jejího kosmopolitního cítění. Pokud ilustruje pohádku určité země, snaží se vložit do obrazu něco typického pro danou oblast, například barvu vlasů, oděv či určitý doplněk. Po přestěhování do Prahy dostaly některé příběhy japonských spisovatelů české reálie, například skřítkové slaví slavnost s typicky českými koláčky. Nicméně poslední kniha o Tantaře, kouzelné babičce z hor, se určitým způsobem liší od kosmopolitního charakteru předchozích. Jsou v ní zdůrazněné některé principy japonského života a umění – úcta ke stáří, tradiční japonské bydlení a oděv, „chvála stínů“, tzn. obliba výjevů odehrávajících se v pološeru, používání asymetrie a prázdného místa v kompozici.
Slovo ilustrace v původním slova smyslu znamená osvětlovat, vnášet světlo. Iku Dekune v posledních letech také ilustruje knihy s vážným poselstvím, jejichž text by mohl být určen i dospělým. Nejsou to pohádky v pravém slova smyslu, jsou to příběhy (jakoby) ze života. A jsou to právě ilustrace Iku Dekune, jež rozjasňují ta místa v příběhu, která by v dětském čtenáři mohla vyvolat smutek a nejistotu. Pomocí obrazů čtenář vplouvá do světa, který je barevný, poetický a dětské duši nanejvýš vstřícný. Jednou nahlíží do společenství pracovitých a veselých skřítků, kteří pomáhají malé holčičce k uzdravení (Trpaslíci ze světa peřiny), jindy na příběh z tropického pralesa, odhalující skrytý řád přírody (Krokodýl). Zvláště působivé jsou právě ty ilustrace, ve kterých může autorka vyjádřit soucítění s každým projevem života, ať už se jedná o svět lidí nebo zvířat.
