Výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého jsou zpravidla určitou sondou do témat, která na jedné straně vycházejí z individuálních zkušeností konkrétních umělkyň a umělců, jejich tvůrčích postupů a obsahů, jež se rozhodly*i sdílet, ale na straně druhé odrážejí také obecnější otázky rezonující napříč uměleckou scénou. Výstavní prezentace laureátek a laureátů CJCH 2021 v Lázních částečně zopakuje projekty, které vznikly v minulém roce, doplněné o umělecká díla dřívějšího data, na základě kterých byli někteří z oceněných do Ceny vybráni. Kromě instalace v obvyklých prostorách 2. patra galerie tentokrát kurátorky Společnosti Jindřicha Chalupeckého vybraly také několik míst ve stálých sbírkách Oblastní galerie Liberec, kam budou díla vsazena v podobě doslovné intervence, vytvářející dialog a konfrontaci s díly z dřívějších historických období.
Biografie:
Robert Gabris (1986, Hnúšťa, SK) vystudoval scénografii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a v magisterském studiu pokračoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Pracuje v médiu kresby, která mnohdy přesahuje do instalace a performance. V jeho převážně autobiografické práci se často objevuje téma politiky identit. Zajímá se o vyloučené skupiny nebo queer tělesnost v konfrontaci s normami a hranicemi většinové společnosti. Experimentální kresba je pro něj formou rezistence vůči rasismu a různým podobám (sociálního) vyloučení. Gabris svou práci představil především ve středoevropském kontextu, ale také například v Rize nebo Šanghaji. V posledních letech častěji vystavoval i na české scéně, včetně bienále Matter of Art (2020), galerie Artivist Lab (2019) nebo Moravské galerie v Brně (2017).
Jakub Jansa pracuje s filmem, instalací a organizováním performativních eventů. Buduje komplexní prostředí a situace, které přesvědčivě propojují realitu s fikcí. Jeho rané projekty věnované tématům společenské manipulace a seberozvoje (Spiritual Fitness, 2016) vyústily v posledních letech do výstavního seriálu nazvaného Club of Opportunities (od 2017). Jednotlivé epizody postupně odkrývají anatomii mytologie a vyprávění. Prostřednictvím smíšených žánrů - od drama po absurdní komedii - tématizuje archetypální sociální témata, otázky autority a hierarchických vztahů. Vysoké formy se zde mění na nízké a naopak, a díky této transformaci se v Club of Opportunities objevují nové příležitosti.
Jansa vystavuje pravidelně v Česku i v zahraničí, v posledních letech například na Bienále v Athénách (2018), v CEAAC ve Štrasburku (2018), v Pioneer Works v New Yorku (2018, v rámci festivalu PAF), v CCA v Tel Avivu (2019) nebo HEK v Basileji (2020). Jansa vystudoval UMPRUM v Praze (Ateliér Supermédií Federico Díaze a Davida Kořínka), absolvoval studijní stáž v New Yorku (Five Eleven), rezidenční pobyty ve Švýcarsku (Watch Out, Engstligenalp) a Francii (CEAAC, Štrasburk). Od roku 2020 vede společně s Julie Béna Ateliér performance na FaVU VUT v Brně.
Anna Ročňová (*1989) studovala v Ateliéru sochařství pod vedením Edith Jeřábkové a Dominika Langa (2010–2017) na pražské UMPRUM. V roce 2013 absolvovala stáž v rámci studijního programu TransArts na Universität für angewandte Kunst ve Vídni a v roce 2015 v Ateliéru malířství II/škole Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Ročňová se zajímá o přírodu a přírodní procesy, pozoruje civilizaci a její produkty. V jejích nejnovějších realizacích je volba materiálu radikálnější, opouští klasické sochařské prostředky a orientuje se na přírodniny. Objekty, koláže a asambláže často vznikají ve skupinách. Autorka se neustále obklopuje materiálem všeho druhu. Využívá ho, transformuje, experimentuje s ním, tvaruje ho a kombinuje. Hledá nové tvary, nové povrchy i skupenství. Vše s cílem vyjádřit emoci, kterou příroda emituje. Ročňová se zúčastnila celé řady skupinových výstav, například Poetický materializmus v galerii SODA v Bratislavě či Against Nature v Národní galerii Praha. Ze samostatných výstav to byly například Luxurious Moments v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce. Ročňová také často vystavuje společně s Janem Boháčem.
Ne-kolektiv Björnsonova* byl založen v roce 2015. Jeho součástí v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého jsou Nik Timková (1986), Zuzana Žabková (1987), Lucie Svoboda Mičíková (1986), Lucia Kvočáková (1984), Tamara Antonijević (1989) a Tanja Šljivar (1989). Jedná se o uměleckou a mezioborovou platformu pro experiment, výzkum a sdílení, na jejímž chodu se současně podílí celá řada umělkyň a umělců z pražské, berlínské, bruselské a bělehradské scény. Björnsonova je platformou, ale i fiktivní postavou, mystériem, monstrem, teenagerkou, čarodějnicí se stále se proměňující podobou. Její tělo je metaforou k samotnému fungování a dynamice kolektivu, kdy jsou všechny části celku od sebe neoddělitelné, a zároveň tvoří vlastní environment. Autorství či individuální sebeprezentace zde hrají minimální roli. Umělkyně propojují své praxe za účelem zkoumání vztahu těla s jeho prostředím a prostřednictvím různých anti-strategií podněcují představy o tom, jak se tento vztah může měnit. V roce 2017 byla dvěma členkám, společně s ostatními finalisty, udělena Cena Oskára Čepana. V současnosti Björnsonova jako ne-kolektiv studuje COI (Class of Interpretation) na AVU a postgraduální program CPRC (Collective Practice)
*Vysvětlení k užívání pojmu „ne-kolektiv“ od jeho autorek:
Na rozdíl od uměleckých kolektivů, které jsou charakterizované svými konkrétními členy tvořícími společně, je björnsonova založená na tom, že její součástí jsou i ti lidé, kteří tam právě v daný moment nejsou. V průběhu času může kdokoliv vstoupit do procesu tvorby, být přítomný, jindy zůstat v pozadí jako duch, a přitom stále zůstat integrální součástí skupiny. Björnsonova se tak dá nejlépe charakterizovat jako fluidní propustná otevřená skupina/platforma.
Valentýna Janů (*1994) je absolventkou oboru fotografie na pražské FAMU, následně studovala na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby II/škola Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové). Její evokativní instalace často kombinují výpravná videa či videoeseje s prostředím dotvářeným textiliemi a dalšími materiály nebo objekty. Pohrávají si s velkými životními otázkami určovanými světem technologie, patriarchálním uspořádáním nebo změnou klimatu. Valentýna Janů hledá vztahy mezi každodenními starostmi jednotlivců a globální perspektivou, a přestože je její práce v mnohém kritická, je také až obsesivně romantická, s nadějeplnou září zlaté hodiny. Svá díla autorka v poslední době představila například v EXILE Gallery ve Vídni (2019), v Národní galerii Praha (2018) nebo AQB Project Space v Budapešti (2018).
