V říjnu a listopadu 1967 probíhala v liberecké galerii přehlídka dokumentující vztah Františka Xavera Šaldy k výtvarnému umění. Představila dnes takřka nepředstavitelných 227 artefaktů z veřejných a soukromých sbírek. Její kurátor Petr Spielmann shromáždil výtvarná díla ze všech oblastí, kterým Šalda věnoval svůj zájem, prezentovány byly také knihy, časopisy a rukopisy. Výstava, do které vstupujete, nemá ambice tehdejší přehlídku ani kopírovat, ani napodobovat. Smyslem je připomenout Šaldu v roce kulatého výročí narození i úmrtí. Vybrané příklady moderního českého umění jsou doplněny konkrétními Šaldovými kritikami a je tak prezentován jeho postoj k domácímu uměleckému vývoji.
Šaldův přínos pro obor je nepopiratelný. Počátky umělecké kritiky je možné nalézt v roce 1895, kdy se podílel na formulaci Manifestu české moderny. Jeho následné soustavné studium evropského umění mu umožnilo hodnocení a interpretaci formující se moderní české výtvarné tvorby. Své myšlenky publikoval ve Volných směrech, které řídil mezi lety 1901 a 1907, později pak na stránkách Noviny, České kultury a Kmene. V období 1928 až 1937 vydával vlastní Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku.
I přes notnou dávku kritiky si umělecky cenil Antonína Slavíčka; osobní přátelství ho pojilo s Milošem Jiránkem. Snad právě kvůli němu viděl Jiránka až příliš kriticky. Dovedl objevit a ocenit nastupující generaci české výtvarné moderny: navštívil první výstavu Osmy, zakoupil zde jeden z vystavených Fillových olejů, velice si vážil úsilí Bohumila Kubišty. Obdivoval jemné umění Josefa Šímy a Vojtěcha Preissiga, svůj zájem věnoval Janu Zrzavému.
František Xaver Šalda (22. 12. 1867 Liberec – 4. 4. 1937 Praha) byl český literární a výtvarný kritik, novinář a spisovatel. Narodil se do rodiny poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi. Od roku 1878 jako student gymnázia a posléze práv žil v Praze. Po vzniku Československa působil jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Jako uznávaný literární kritik, který z kritiky vytvořil samostatný literární útvar, se významně zasloužil o vývoj kritického myšlení o literatuře.
