Výstavu v on-line prostředí naleznete [zde].
Československý pavilon v Japonsku samozřejmě nebyl jen důležitý artefakt. Výstava se zaměřuje právě na jedinečný okamžik konfrontace české, japonské a světové situace. Expo se v roce 1970 poprvé v dlouhé historii světových výstav konalo mimo Evropu a Severní Ameriku. Hostitelská země, Japonsko, stavělo na odiv výsledky svého „ekonomického zázraku.“ Komerční pavilony zastiňovaly ty národní a celé prostředí evokovalo vědeckofantastický film, jehož se návštěvníci stávali součástí. Svou architekturou k tomu přispěli i japonští architekti jako byl Kenzō Tange a tzv. Metabolisté, kteří v dočasném prostředí výstavy dostali unikátní příležitost uskutečnit své experimenty na hraně utopie a fantazie. Na výstavě je doplnilo množství technických novinek a audiovizuálních instalací uvnitř jednotlivých pavilonů. Dobová kritika pak pod dojmem ósacké výstavy kladla některé otázky, které nabyly na významu v dalších letech: Nahradí architekturu mobilní struktury, individuální buňky, nebo dokonce nějaká podoba virtuální reality? Bude v přetechnizované budoucnosti místo pro lidskou svobodu, a život vůbec?
Evropští a američtí moderní architekti byli ale zároveň už po nějakou dobu předtím fascinováni japonskou stavební tradicí, která zdánlivě vyzařovala opačné principy: klidné, jednoduché, čisté linie a materiály, lehkost a otevřenost, blízkost k přírodě. V obrazu Japonska se tak mísila rozdílná čtení. Jak víme z dobových médií, pro zahraniční účastníky i návštěvníky už setkání a cesta na výstavu představovaly často šokující střetnutí s realitou překotně se vyvíjejícího Japonska, která se jevila být plná paradoxů. Na jedné straně projekty hypotetické budoucnosti, na druhé straně všudypřítomná silná kulturní tradice. Fascinaci a optimismus střídalo smyslové přehlcení a někdy i skepse. Ósacké Expo bylo proto také určitou tečkou za optimismem 60. let, pomyslným vypouklým zrcadlem, v němž vystoupily problémy globalizující se světové kultury.
Historik a teoretik architektury Ondřej Hojda zkoumá ósackou výstavu v rámci svého projektu v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. V této liberecké „výstavě o výstavě“ s odstupem padesáti let připomene vizuální a zprostředkovaně i prostorový svět ósackého Expa.