Autorka studovala v ateliéru grafiky prof. Jiřího Lindovského na Akademii výtvarných umění v Praze. Z nepřeberných technický možností, které grafika nabízí, si vybrala linoryt, kterému se soustavně věnuje. Dlouhodobě ji zajímá téma lesa či pralesa jako architektury v pohybu. Atmosféra tropického pralesa je vyjádřena hustou spletí linií a ploch pojednané v tlumené barevnosti. Abstrahující výjevy jsou často pouze černobílé a připomínají kaligrafické obrazy.
„Veliká stěna vegetace, bujná a propletená zmeť kmenů, haluzí, listí, větví a lián, nehybná v měsíčním světle, byla jako bouřlivý vpád bezhlesého života, jako valící se vlna rostlinstva, vzedmutá a se zpěněným hřebenem, hotová zhroutit se přes zátoku a všechny nás smést – ty nicotné lidské figurky i s jejich nicotnou existencí. Ani se však nepohnula.“
Joseph Conrad, Srdce temnoty
Tvorbu Zdenky Huškové charakterizuje především introvertní, přemýšlivé nazírání světa. Vychází přitom z pečlivého pozorování jevů kolem sebe, které pak znázorňuje v rámci nevšedního smyslového prožívání všedních věcí – neživých předmětů a živých organismů – ze svého okolí. S neokázalou intensitou zaznamenává a zpracovává tyto vjemy v řadě „vizuálních diářů“, obsahujících nejrůznější motivy v podobě detailních kreseb. Následný „mikrosvět“ autorčiných komorních reflexí svědčí o stálé touze hodnotit a zpředmětňovat „tichý život“ nenápadných, v lecčem však podnětných prvků našeho zdánlivě obyčejného prostředí. Vzájemné prolínání tušeného vnitřního života těchto předmětů a obrysů vnějšího vzhledu pramení z toho, co autorka sama nazývá „ohledáváním prostoru“. Ohledávání prostoru je zároveň východiskem zásadního tématu celé autorčiny tvorby – příroda jako architektura v pohybu. Vedle uvedených osobních předpokladů ji vedly k tomuto námětu konkrétní zážitky z panenské přírody Nového Zélandu se svými rostlinnými a živočišnými druhy podstatně odlišnými od zažitých evropských zkušeností. Vnímání mnohostranné „jinakosti“ exotické přírody zřejmě utkvělo v autorčině povědomí, podnítilo v poloze grafické tvorby její dlouhodobý zájem o zkoušení formálních a symbolických možností obecného pojetí prostorovosti.
Příznačným rysem tvorby Zdenky Huškové je moment vnitřní proměny. Její neutuchající úžas z věcí a jejich nečekaných souvislostí se promítá do potřeby je vnímat nově a jinak, stavět je do dosud nevyzkoušených konfigurací a vnášet do nich překvapivé – leč na první pohled ne vždy zřetelné – významy. Autorčiny tvarové „přerody“ spolu vytváří něco jako lehce surreální krajinu nezřídka naznačující smyslný – občas snad i přímo erotický – kontext, kde není cizí ani vytříbený smysl pro ironii.
Zdenka Hušková se soustavně věnuje tématu rostlinných tvarů jako mnohoznačnému symbolu již od svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze. Tehdy brzy opustila doslovné architektonické předlohy (především v podobě klenby), aby se soustředila na komplexnější jevy překrývajících se plánů, vytvářejících poodhalené průhledy do tušených horizontů někde „za“. Jako protipól k práci s „prostorem hustoty“ jak ji zažila v novozélandském pralese, kde experimentovala s vrstvením (zejména linorytem), se autorka též zabývala opačným postupem uvolněného, místy až oproštěného obrazového pole, kde se tvary „vytrácejí“ do prostoru prázdna. Použitím karborundové techniky vznikla tekutější, spontánnější protiváha k často svazující pracnosti linorytu, v níž se světlo – oproti „bílým průhledům“ u linorytů – jeví jako součást organického chápání prostoru ve smyslu zářivé barevnosti. Se zvědavostí a důkladností jí vlastními si Hušková otevřela cesty k řadě technických a obsahových úvah. Lze tvrdit, že z takto vzniklé škály možných vyústění autorka čerpá dodnes.
Nové dílo Zdenky Huškové, jehož průřez je vystavený v Oblastní galerii v Liberci, představuje stálé rozvíjení zmíněných tvůrčích vlastností a postupů. Podstatou všeho zůstává evokativní a mnohoznačné tvarosloví rostlinných tvarů. Vedle „kresebných kontemplací“ se autorka věnuje fotografování nejen detailů rostlin samotných, ale i fotografování následných grafických děl. Tyto černobílé fotografie nejsou jen způsobem vizuální dokumentace; naopak vytváří další rozměr zkoumání a chápání spatřených vjemů, dokonce pomáhají k propojení přírodních organismů a jejich grafických reflexí v jednom koncepčním celku. Slouží zároveň jako „zásobárna“ motivických podnětů k následnému zpracování. Podobným integrujícím prvkem je originální použití rostlin jako uměleckého nástroje k nanášení barvy na papír. Výrazným posunem v autorčině pojednání prostorovosti je zásah nožem do dvourozměrné plochy grafiky. Pečlivým rozřezáním papíru vznikají vinoucí se „výhonky“, které vyrůstají z iluzivního prostoru obrazové kompozice směrem ven, do reálného prostoru diváka. Tento symbolický dialog mezi pomyslnými a fyzickými plány je v současné době těžištěm autorčina zájmu.
Zdenka Hušková právem označuje svou tvorbu jako „dobrodružství“. Vnímá svět, zejména říši přírody, jako cestu labyrintem lemovaným jevy schopnými překvapivých významů. A zde právě nacházíme výjimečnost jejího tvůrčího projevu.
Richard Drury
