Obrazy německých autorů představují reprezentativní průřez vývojových tendencí německého malířství ve druhé polovině 19. století. Nejpočetněji je zastoupen okruh umělců studujících nebo působících v Mnichově. Raný mnichovský plenérismus představují obrazy malíře Chiemského jezera Maxe Haushoffera. Vzácné obrazy s figurální tematikou realisty Wilhelma Leibla doplňují práce malířů tzv. Leiblova okruhu (Wilhelm Trübner, Johannes Sperl). Mnichovský biedermeierovský žánr reprezentuje Carl Spitzweg, psychologický žánr Gabriel Max a Albert Keller, selský představují díla Franze Defreggera a Ernsta Karla Georga Zimmermanna a moderně pojatý zvířecí žánr díla Heinricha Zügela. V portrétním umění dominují díla Franze Lenbacha. Uměleckou kolonii v Dachau zastupuje secesní krajina Ludwiga Dilla, düsseldorfskou školu přibližují díla Andrease Achenbacha, Augusta Bechera a Huga Vögela. Z umělců působících v Berlíně zaujme Adolf Menzel, jenž byl nazván „okem Evropy“, Carl Langhammer a Walter Leistikow.
Rakouské malířství se vyznačuje početným zastoupením několika autorů. Největší soubor představují práce Augusta Pettenkofena a Eduarda Charlemonta, který mimo jiné radil Heinrichovi Liebiegovi s nákupy uměleckých děl, dále pak Eugene Jettela, Rudolfa Alta a námětově všestranného Franze Rumplera. August Pettenkofen patří k zakladatelům tzv. „náladového impresionismu“. K jeho předním představitelům se řadí Eugen Jettel i Franz Rumpler. Eduard Charlemont dokumentuje dobovou zaujatost pro staré, zejména holandské mistry, pro jejich zálibu v žánrovém malířství v bohaté paletě barev a minuciózností kresby. Je spoluautorem nástěnných maleb v Burgtheatru ve Vídni. Rudolf Alt detailně realisticky zobrazuje panoramatické pohledy na evropská města i na jednotlivé stavby.
Součástí odkazu Heinricha Liebiega bylo také 32 olejů a 5 akvarelů francouzské krajinomalby 19. století. Stálá expozice představuje díla příslušníků tzv. barbizonské školy a kolekci deseti obrazů Eugèna Boudina.
Název barbizonská škola byl vybrán podle francouzského města Barbizon ležícího 50 km jihovýchodně od Paříže. Ve třicátých letech 19. století se zde usadila skupina krajinářů, jež se v prostředí fontainebleauského lesa snažila o nové chápaní přírody ve výtvarném umění. Barbizonci se inspirovali anglickou a holandskou krajinomalbou; jejich hlavním tématem byl les a lesní zátiší. Začínali malovat či kreslit přímo plenéru a časem došli k tomu, že celou malbu v přírodě i dokončili. V zacházením se světlem usilovali o přirozené světelné relace a často volili nízký horizont nabízející iluzi identity s vlastním viděním. Snažili se vytvořit „portrét krajiny“ zachycením přirozeného výseku krajiny v různých denních dobách. Tím vším učinili významný krok ve vývoji francouzské krajinomalby směrem k realismu. Uvolněním malířského rukopisu a zachycením přírodních nálad se zase přiblížili k impresionismu. Barbizonská škola je v Oblastní galerii představená obrazy umělců jako např. Charles-Francoise Daubigny, Narcisso Virgilio Díaz de la Peńa a Théodore Rousseau.
Soubor sedmnácti obrazů Eugèna Boudina (1824-1898) nacházející se ve sbírkách galerie není pouze nejpočetnější mimo území Francie, ale také jedním z nejcennějších. Boudin byl malíř proměn atmosféry na pobřeží Normandie, Bretagne, ale i v Belgii, Holandsku a v Itálii. Patří k přímým předchůdcům impresionismu. Charles Baudelaire mu věnoval dlouhou a slavnou pasáž ve své kritice Salonu 1859: „Pan Boudin nám ve svých obrazech… předestírá nesmírná kouzla vzduchu a vody… Všechna tato oblaka fantastických a zářivých forem, ty saténově černé nebo fialové oblohy, ty smuteční či taveným kovem zářící obzory, všechny ty hloubky, všechny ty skvosty mi stouply do hlavy jako opojný nápoj…“
