Výstavy - Archiv výstav - Oblastní galerie V Liberci
HLEDAT
  
1 2 3 4 5 6 7

14. 05. 2015 – 30. 08. 2015

Valerian Karoušek (1929–1970)

Abstrakce–konkrétno–citovost

Asamblážové plastiky Valeriána Karouška (1929–1970) konfrontující přírodniny s technickým civilizačním světem strojů patřily v 60. letech k dílům, které nejintenzivněji narušovaly podobu klasického sochařství – přibližovaly ho běžné realitě. Svět a doba po 2. světové válce, ve které se Karoušek pohyboval, byl stejně jako sochařova osobnost plný kontrastů a polarit: příroda – především hory a skály a civilizace; dynamika, exprese oproti lyričnosti s romantikou. Tyto kontrasty charakterizují výraznou tvorbu, která se prudce vyvíjela v průběhu několika málo let a byla přerušena sochařovou tragickou smrtí při horolezecké výpravě v Peru.

 

 

Už počátky Karouškovy tvorby byly velmi nadějné. Jako sedmnáctiletý byl bez ukončeného maturitního vzdělání přijat na Akademii výtvarných umění na základě předložené abstraktní plastiky.

Za studií byl, jako jeden z nejvýraznějších žáků Jana Laudy přizván k účasti na výzdobě československého pavilónu na Světové výstavě v Bruselu Expo 58. Pro vstupní halu pavilónu vytvořil monumentální plastiku oceněnou odbornou porotou Grand prix Světové výstavy.  Než si nalezl vlastní osobitý projev, tak čerpal z lekce sociální keramické plastiky meziválečného období. Na počátku mu byl blízký zejména Otto Gutfreund  a  nebo jeho profesor Jan Lauda. Témata z městského života, která  tehdy s oblibou zpracovával ve formě hliněných plastik, korespondovala s poetikou všedního dne kolegů ve výtvarné skupině M 57.

Pro Karouškovo pojetí tvorby je klíčová druhá – spojitá stránka jeho osobnosti – vztah k přírodě, horám, horolezectví. I v této oblasti zažil řadu úspěchů – významných prvovýstupů, zahraničních výprav, byl členem československé horolezecké reprezentace a trenérem další horolezecké generace. Účastnil se závodu Jizerská 50, která později nesla přídomek Memoriál Expedice Peru 70 a je tomu tak dodnes. Skály určovaly jeho vztah k prostoru, materiálu, ale i postupně začaly přímo infiltrovat tvorbu. Přírodniny, především oblé říční valouny, ale i kusy dřeva, začal kolem poloviny 60. let Karoušek zapojovat přímo do plastik. Dynamičnost a expresivitu dodával dílům kontrast přírodního materiálu s technickým, civilizačním prvkem – součástkou, částí stroje.

Zemětřesení, které pohřbilo 31. 5. 1970 všech čtrnáct členů horolezecké výpravy na nejvyšší vrchol peruánských Kordillér Huascarán tragicky ukončilo i tvorbu Valeriána Karouška. Jeho vrcholné dílo, které vzniklo v rozmezí pouhých 7–8 let, patří k nejvýraznějším projevům českého sochařství 60. let.

Dílo Valeriána Karouška je přes svou zajímavost, aktuálnost a významnou pozici v kontextu české sochařské tvorby doposud málo zpracované, mladší generaci a širšímu publiku je poměrně málo známé. (Poslední samostatná Karouškova výstava proběhla v roce 1992). Jeho zpracování a zasazení do kontextu přispěje k dokreslení celkového obrazu českého umění druhé poloviny 20. století a přinese obraz výrazného umělce a člověka rozkročeného mezi uměleckým a horolezeckým světem.

 

Jméno Valeriána Karouška se pojí přímo s Libercem a Oblastní galerií. Účastnil výstavy M57 v OGL v roce 1960, výstavy Socha 1964 (vystavil zde 3 metry vysoké Bývalé stromy z pražců a strojových lopat; nezachovalo se), tak i slavné akce Socha a město v roce 1969 (Totem civilizace, přepracovaná starší socha, jejímž základem byla karoserie vozu Volkswagen). Oblastní galerie v Liberci také uspořádala jeho posmrtnou výstavu na jaře roku 1971. Je nasnadě si připomenout i 45. výročí jeho tragického úmrtí.

 Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Záštitu nad výstavou převzala paní Marita Landaveri Porturas, velvyslankyně Peru.

 

 ZPĚT NA ARCHIV VÝSTAV