Výstavy - Archiv výstav - Oblastní galerie V Liberci
HLEDAT
  
1 2 3 4 5 6 7

10. 04. 2014 – 08. 06. 2014

MICHAELA MAUPICOVÁ

Hranice stínu

Výstava představí intermediálním způsobem průřez tvorbou Michaely Maupicové.

Kurátor: Petr Vaňous

Michaela Maupicová (1982) absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (2002-2006, ateliér Kresby, prof. J. Svobodová; 2006 – 2008, ateliér Intermediální tvorby, prof. M. Knížák). Východisko autorčiny tvorby spočívá v médiu kresby, které později výrazově rozvinula také do média objektu. Přístup k objektu prozrazuje zkušenost s myšlením kresby a vykazuje rysy „kresby v prostoru“ nebo „kresby do prostoru“. Objekty lze rozdělit na dvě hlavní skupiny. První převádí základní volené elementy do systému ornamentálního běhu vyvinutého v kresbě a překládá tento systém prostřednictvím realizace v materiálu do 3D. Druhou skupinou objektů jsou díla reflektující pracovní nástroje jako prodloužené funkce lidských končetin, čili opět, tentokráte skrytější, vazba na prostředek umožňující kreslení, ruku složenou z prstů. Syntetizujícím výrazem je pro autorku video, které opět používá spíše jako kresbou se zabývající „videoobjekt“ (Mistake, 2008). 

V projektu HRANICE STÍNU reflektuje autorka svou vlastní práci. Především však moment, kdy se v její tvorbě objevil motiv obsedantně množeného ornamentu, tzv. oriment. Jako kdyby tento „nález“, který intuitivně vyplynul z autorčiny umělecké činnosti, nějak souvisel s problematikou paralelního konstruování reality. S něčím, co se v době postmediální a technologicky rozvinuté označuje za „programovanou realitu“. V podstatě se jedná o to, že realita je překládána do řádků jako program pro její další technické reprodukování a šíření. Překlad obrazu do zápisové partitury je realitou současného digitálního světa. Technoimaginace, jak ji pojmenoval filosof Vilém Flusser a do českého diskurzu se dostal díky Mileně Slavické, je příčinou toho, že člověk ztrácí svou vlastní obrazotvornost, neboť je kontaminován technickými obrazy, které fixuje jeho podvědomí. U Michaely Maupicové je ale tento krok, nalezení jakéhosi skrytého systému, obdobou řádkování v jiném zákonném řádu a v jiném čase. Má blíže k paralelnímu „příběhu“ odehrávajícímu se v jiném čase. Zatímco počítačové operace jsou uživatelsky uzpůsobeny do standardně krátkých časových formátů, je například oblast geologie, geologického utváření zemského povrchu podobným „během systému“, ovšem v jiné časové dimenzi a v jiném měřítku. Krystalizace kamene, fraktál rudné žíly, ornament krystalické mřížky jsou analogické některým kresbám Maupicové, a sice v rovině skryté, ale tušené zákonitosti, kterou můžeme považovat za něco, co se odehrává ve stínu lidské pozornosti. Odtud slovo „stín“ v názvu projektu. Je to však i druhý moment, který souvisí s oním prvním. Tím je pojem hranice. Hranice stínu fakticky neexistuje, je pouze orientačním označením toho, co vidíme za určitých podmínek. Pokud bychom chtěli určit hranici např. stínu, dostali bychom se zákonitě procesem jejího zpřesňování do neustále se rozšiřující hlubiny přesnosti, jejíž stanovení by se nakonec jevilo jako „proces nekonečný“. A právě „nekonečný proces“ odlišuje pomyslné hranice technického reprodukování světa od jeho skutečných proměn. 

 

Výstava HRANICE STÍNU naplňuje tedy metaforu paralelního dění, toho, co výsledky současné kvantové fyziky hypoteticky označují za existenci paralelních světů.  Maupicová se tohoto problému dotýká intuitivně. Jak sama přiznává, je někdy pohlcována jakýmsi systémem, během věcí, který je třeba sledovat a zaznamenat a který vykazuje obdobu neznámého rituálního chování. Ornament se v kresbě, objektu i videu stává šifrou tušené, ale ne zcela pochopené skutečnosti. Je to záznam neznámého děje, který ale vykazuje vlastní konstrukci. Něco na způsob rovnice. Kresby Maupicové jsou, a zároveň nejsou matematicky vyjádřené situace. Nelze se tu spoléhat pouze na vnější podobu s geometrií, podstatný je i autorčin automatismus, který zase promlouvá o vnitřní realitě subjektu, jímž bezprostředně zakouší neznámou zkušenost. Je to dotýkání neznámého. Metafora hranice pouze pomyslně odděluje dva modelově stanovené světy – ten známý, fyzikálně pojmenovaný (ale iluzivní), a ten neznámý, který ale začíná být také podchycen a definován na základě fyzikálních hypotéz. Umění tu falzifikuje samotnou zkušenost, nikoliv její precizaci do pojmu a zákonitosti. Jde o prezentaci mnohem komplexnějšího pojmenování, které ale také daleko více odpovídá přímé zkušenosti subjektu nežli obecně přenosné a modelově určené pravdě. Tím se odlišuje hypotéza umění od hypotézy vědy.

 

 ZPĚT NA ARCHIV VÝSTAV