Výstavy - Archiv výstav - Oblastní galerie V Liberci
HLEDAT
  
1 2 3 4 5 6 7

30. 09. 2010 – 09. 01. 2011

Figurální malba východní Asie

výstavní prostory přízemí galerie

Oblastní galerie před dvěma lety volně navázala na dávnou tradici vystavování orientálního umění v Liberci a představila výstavu japonského umění ze sbírek Národní galerie v Praze pod názvem Krajiny, ptáci, květiny.... Krajinnou tématiku uvedené výstavy vhodně doplňuje připravovaná výstava Figurální malba východní Asie, díky níž diváci mohou shlédnout to nejlepší, co v této oblasti spravuje Sbírka orientálního umění Národní galerie v Praze.

 

Výstava koncipovaná jako posmrtná pocta jejímu autorovi, zakladateli Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze Luboru Hájkovi (1921-2000), měla obnovenou premiéru v roce 2007 ještě v jedinečných prostorách barokního zámku na Zbraslavi. V roce 2010 se její repríza dostává do Liberce, do jednoho z mála měst v českých zemích s prohloubeným zájmem o orientální umění.

Figuralistika v asijském umění nikdy nedosáhla tak významného postavení mezi ostatními výtvarnými disciplínami, jako tomu bylo v evropské výtvarné tradici. Důvodem byl odlišný filozofický přístup k člověku v asijských kulturách, kde člověk nikdy nebyl vnímán jako pán, nýbrž jen jako nepatrná součást přírody a kosmu. Přesto figurální malířství a grafika představuje svébytnou a pozoruhodnou část umění Orientu a ve sbírkách Národní galerie zahrnuje podstatnou část výtvarného fondu. Lubor Hájek vybral z figurálních děl východní Asie v českých sbírkách ta nejlepší a připravil z nich monumentální výstavu už v roce 1980 pro brněnský Dům umění - a to včetně katalogu. Katalog však z finančních důvodů vydán nebyl, a tak se pracovníci Národní galerie rozhodli splatit dluh vůči jednomu ze svých nejlepších odborníků, výstavu rekonstruovat a katalog vydat v původním autorském znění in memoriam. Čtenářům se dostává do rukou výpravné dílo s dvěma stovkami barevných reprodukcí, které vyniká synkretickým pohledem na figuralistiku východní Asie, jasným výkladem i literárně vytříbeným jazykem.

Výstavu i katalog Figurální malba východní Asie rozdělil Lubor Hájek podle stylistických souvislostí do devíti oddílů a kapitol. V nich ilustruje vývoj malířského ztvárnění figury ve velkých kulturách východní Asie - Číny, Koreje a Japonska - od začátku prvního milénia až po 20. století. Katalog zahrnuje sto čínských, sedmdesát sedm japonských a tři korejské obrazy. U nejstarších čínských památek jde o frotáže - černobílé tušové otisky figur z obřadních bronzových či keramických nádob nebo z kamenných desek. Ve druhé kapitole přicházejí ke slovu polychromní ikony mahájánové větve buddhismu, malované stylem, který se díky silnému vlivu buddhismu v Číně za kosmopolitní dynastie Tchang (618-907) mezinárodně rozšířil. Buddhistické ikony, zobrazující buddhy, bódhisattvy, ochránce i hrozivá božstva a pekelné vládce s tradovanými gesty a atributy, jsou malovány tenkou a ohebnou tušovou linkou a kolorovány sytými pigmenty. Třetí kapitola sleduje čínskou světskou malbu řemeslných dvorských malířů s repertoárem císařských ceremoniálů i zábav, dostihů, hry v polo i zahradních slavností, ale také barbarských nájezdů kočovníků ze severu na sklonku dynastie Sung (960-1269). Obrazy jsou malovány tuší a barvami jemnou technikou „pracného štětce" kung-pi na hedvábí či papír, na tradiční čínské formáty vertikálních i horizontálních svitků či na vějíře. Ve čtvrté kapitole se setkáme s rozměrnými, jasně barevnými portréty předků, které malovali dvorští portrétisté podle univerzálních předloh v detailní kresbou tváří. Následuje defilé imaginárních postav - Osm nesmrtelných nebo učení poustevníci z Bambusového háje, Šestnáct arhatů, Sedm bůžků štěstí, Vymítač ďáblů, bozi Dlouhého věku, Literatury a Bohatství, zakladatelé buddhistických sekt i zázrační taoisté. Celá plejáda čínských a japonských legendárních a historických postav je ztvárněna na monochromních tušových nebo jen lehce kolorovaných svitcích na papíře či na hedvábí. Jsou provedeny v detailně jemné nebo naopak odvážně neukázněné práci štětce zenovou filosofií ovlivněné malby, podle níž se pátý oddíl nazývá Extatická zenová figuralistika. V další kapitole vrcholí čínská figuralistická tradice v uvolněných výtvorech „literátské malby" pěstované vzdělanci už od dynastie Sung a zejména za dynastií Ming (1368-1644) a Čching (1644-1911). Spatříme zde imaginární portréty učenců znázorněných jako prostí venkované, rybáři či zahradníci žijící rustikální život v ústraní přírody.

Ve třech posledních kapitolách výstavy se seznámíme s tradiční japonskou figuralistikou, a to od jejích nejstarších projevů v domácím japonském stylu jamato-e, kterým od 10. století, po pádu mocné čínské dynastie Tchang, začala rozkvétat domácí dvorská kultura období Heian (794-1185). Ve stylu jamato-e se drobnými stylizovanými figurkami dvořanů zasazenými do prostředí paláců a zahrad ilustrovala světská narativní literatura - deníky a romány dvorních dam, ale i poezie spojená v lyrické příběhy monogatari. Na jemnou dvorskou tradici navázaly ilustrace válečných příběhů gunki monogatari s výjevy z bitevních polí a různé mravoličné příběhy a legendy středověkého období Kamakura (1185-1392), spojené stylisticky s živým popisným realismem čínské dynastie Sungů. Po střídmé a přísné kultuře období Muromači (1392-1568), zaměřené hlavně na monochromní krajinomalbu, se japonské umění v období Momojama (1568-1615) vrátilo k zářivé barevnosti, zlacení a k dekorativní malbě.Hlavní rozkvět figurálního malířství nastal v období Edo (1615-1868) v masově rozšířené produkci „obrazů prchavého světa" ukijo-e, které se soustředilo výlučně na figurální tématiku v obrazech krásných žen a herců, ale i válečníků, hrdinů a žánrových postav řemeslníků a obchodníků. Poslední, devátá kapitola výstavy se obloukem vrací k tušovým východiskům dálněvýchodního malířství a zachycuje klasickou, často jen monochromní či slabými barvami kolorovanou figurální malbu, nadanou živým pohybem, expresivním výrazem a kompoziční zkratkou. V extrémně zjednodušené malbě rychlým štětcem vyniká zejména excentrická zenová malba.

Dálněvýchodní umění učarovalo umělcům již v 19. století a stalo se významným pramenem podnětů pro moderní výtvarné umění. Je nasnadě, že právě v dnešním postmoderním světě, jenž se v pluralitním vidění snaží jít ke kořenům rozmanitosti, můžeme na asijské umění nahlížet jako na důležitý inspirační zdroj umělecké tvorby. V oblasti formy lze oceňovat například prioritu oduševnělého, kladnou energií čchi prodchnutého malířského výrazu, důraz na metaforický a expresivní přístup k námětu oproti pouhému zpodobování, důležitost dynamiky ve vedení linky a gesta v malbě, kompozice využívající asymetrii, diagonálu a prázdný prostor v ploše obrazu. V oblasti obsahu lze obdivovat úctu k tradičním hodnotám, tematickou cykličnost užívající podobné principy jako hudba, monumentalitu vycházející z jednoduchosti výrazu, hledání řádu a míry věcí v přírodě a přirozenosti, schopnost vnímat i ty nejmenší detaily a v neposlední řadě také smysl pro humor a básnickou nadsázku.

 

 ZPĚT NA ARCHIV VÝSTAV