Výstavy - Archiv výstav - Oblastní galerie V Liberci
HLEDAT
  
1

15. 12. 2005 – 05. 02. 2006

Z brněnské malby šedesátých let

Záměr připravit výstavu Z brněnské malby šedesátých let podnítily impuls a snaha vystavit po delší době díla nejvýraznějších protagonistů brněnské malby druhé poloviny 20. století. Bohaté sbírky poválečného výtvarného umění Muzea města Brna, které z důvodů neukončené rekonstrukce hradu Špilberku ještě dlouho nebudou moci být ve stálé expozici představeny veřejnosti, ztrácejí možnost podat výpověď o brněnském kulturním prostředí sledovaného období. Konfrontace tvorby šedesátých let v dílech čtyř z nejvýraznějších uměleckých brněnských osobností pak vyjadřuje pokus o porovnání i prezentaci jejich díla, které patřilo ve své době k brněnskému Olympu. Šedesátá léta v tvorbě Bohdana Laciny, Jánuše Kubíčka, Bohumíra Matala a Pavla Navrátila jsou zde s menšími přesahy prezentována vzhledem k jejich významu pro celou československou kulturu, i ve snaze o pochopení nebo nalezení specifičnosti a charakteru brněnského výtvarného klimatu tohoto období.

Nejstarší z vystavených malířů - Bohdan Lacina (1912-1971) spojil svůj život s moravskou metropolí, kde za války jako budoucí člen Skupiny Ra začal rozvíjet svou zvláštní, melancholií prodchnutou tvorbu, jejíž kořeny vyrostly ze surrealismu třicátých let. Lacina pozvolně směřoval k vlastní specifické výtvarné mluvě, pro kterou jsou charakteristické metamorfózy krajiny, ptáků, stromů, lidí či květin. Tyto poetické motivy proměňuje malíř v baladicky laděné obrazy, v nichž se mísí fantaskní s reálným, náznaky s konkrétním, měkká malba s výraznou čárovou kresbou. Bohdan Lacina se koncem čtyřicátých let ve své malbě odmlčel. Deset let tvrdé komunistické ideologie i jeho zastavilo v tvůrčím rozletu, k malbě se vrátil až v roce 1958. Malířova tvorba šedesátých let, která volně navazuje na práce z raného období, dosahuje v posledním decenniu jeho života nových kvalit. Bohdan Lacina představuje v českém poválečném umění umělce-solitéra. Jeho příliš osobitý styl, doprovázený silnou meditativní polohou, v níž se mísí malířův smysl pro klasickou malbu se snahou o závažná sdělení, zůstává trochu bokem soudobých proudů českého umění šedesátých let. O to víc si dnes můžeme klást otázku o hodnotách a významu jeho díla. Druhý z protagonistů naší výstavy, Jánuš Kubíček (1921-1993), je malířem také silně spjatým s Brnem. Syn sochaře Josefa Kubíčka vyrůstal mezi uměleckou elitou meziválečného Brna. V symbióze s tvorbou Bohumíra Matala (oba byli členy skupiny Brno 57) stylizuje ženskou postavu, aby přes kubizující formu dopěl k abstrakci. V cyklu Pohyb ve vodě (1963) abstrahuje křivky ženských těl až do bezpředmětných kompozic, které představují v intenzivních tóninách modří a zelení charakteristickou paletu malíře. Kubíček představoval také velkého znalce malířských technik. Byl pokračovatelem Antonína Procházky v malbě enkaustikou na Moravě, vyzkoušel si na monumentálních obrazech možnosti temperových technik s různými pojidly a také vzkřísil středověkou technologii malby bratří van Eyckových. Malíř nepřestal nikdy pojímat plochu obrazu jako autonomní skladbu tvarů a barev a vrchol jeho tvorby lze spatřovat v cyklu Ateliéry, v kterém počátkem sedmdesátých let dosáhl v rámci abstrakce zcela osobitého ilusionismu. Tvorba Bohumíra Matala (1922-1988) měla také svůj osobitý vývoj. V roce 1945, kdy se mladý malíř vrátil z nucených prací v Lohbrücku, vzbudilo jeho dílo na brněnské výtvarné scéně pozornost v kontextu s vystoupením pražské Skupiny 42. Jeho tvorba směřující ke kubizujícímu figurálnímu projevu, doznala v roce 1962 kvalitativní proměny. Matal nečekaně přechází k jakémusi informelnímu intermezzu, které skončilo v roce 1965 malířovou tvůrčí krizí. Umělec se již k informelu nevrátil a koncem šedesátých let vytváří první obrazy nového monumentálního cyklu Přítomnost člověka. V čistých konstruktivně a převážně geometricky pojatých kompozicích ve vertikálních liniích, zúročil v hutné barevnosti své zkušenosti malíře- koloristy. V harmonické vyrovnanosti nového pojetí dosáhl malíř vrcholu své tvorby. Dalším významným malířem působícím v Brně v šedesátých letech byl Pavel Navrátil (1933-1981). Byl nejmladším ze čtyř představitelů naší výstavy a jeho umělecký vývoj měl také odlišný charakter. Pavel Navrátil vstoupil na brněnskou výtvarnou scénu v druhé polovině padesátých let a svůj tvůrčí názor zpočátku vyjadřoval dynamicky pojatými zátišími se silně vyznačenými obrysy. Obrat v jeho tvorbě přinesl pobyt umělce ve Varšavě v roce 1960, odkud se vrátil zcela zaujat strukturální malbou, inspirovanou zdmi ve válce poničené Varšavě. Jeho cyklus Varšavské stěny (1960-1963) navazuje na evropskou aktuální abstraktní tvorbu (informel, tachismus, strukturalismus), posléze dospívá k řešení obrazu jako skladbě strukturálních ploch tlumených barev (Zasněžená střecha, Krajina, oba 1963). Dosahuje přitom až sametově působících haptických efektů své malby. Poněkud dynamičtější charakter nabírá Navrátilova tvorba po jeho návratu z Pompejí v roce 1969. Zasažen emocionálně i vizuálně návštěvou města pod Vesuvem maluje cyklus obrazů, z nichž nadále rozvíjí svou strukturální malbu. Ze stručných charakteristik tvorby čtyř významných představitelů brněnské malby šedesátých let nám vyplynulo několik skutečností. Jestliže se dnes vracíme k retrospektivám šedesátých let brněnských umělců, zajímají nás společné charakteristické rysy naší výtvarné scény. Zatímco v minulosti byli tito umělci automaticky zařazováni do celorepublikových přehlídek soudobého umění, v současnosti se na ně často zapomíná. Podíváme-li se na tvorbu brněnských umělců sledovaného období v kontextu evropské a pražské tvorby, musíme konstatovat, že Brno reagovalo na nové podněty v umění jen pozvolna. V roce 1963 na výstavě Konfrontace brněnských tvůrčích skupin pojímá většina vystavujících obraz jako abstrahování a geometrizaci viděného. Přesto lze konstatovat, že jak dílo Bohdana Laciny, tak Jánuše Kubíčka, Bohumíra Matala a Pavla Navrátila přineslo nové kvality, které znamenají obohacení kultury nejen místního regionu, nýbrž také celého charakteru středoevropské oblasti. Brněnská šedesátá léta mají ve výtvarném umění svůj specifický charakter. Podobně jako dvacátá a třicátá nepřinesla nové výraznější podněty, tak i poválečné výtvarné dění města na Svratce poněkud pomalu odpovídalo na překotné změny, které přinesl vývoj umění v druhé polovině 20. století. Zdá se, jako by brněnští umělci příliš ctili vazby, jež je poutaly k minulosti - k tradici klasické malby a ke smyslové skutečnosti. Tuto tendenci pociťujeme jak u generačně staršího Bohdana Laciny, tak posléze v tvorbě Jánuše Kubíčka i Bohumíra Matala. Tvorba Pavla Navrátila, i když představuje mezi čtyřmi profily malířů tvorbu nejbližší soudobým trendům, inklinuje také svou delikátní "krásou" malby a estetického výrazu ke klasickému ideálu. Je touha po "kráse" a klasickém ideálu to, co tvoří jednu ze základních vlastností brněnské malby? Konfrontace čtyř významných malířských osobností snad vybízí k zamyšlení nad touto otázkou.

 ZPĚT NA ARCHIV VÝSTAV