Výstavy - Archiv výstav - Oblastní galerie V Liberci
HLEDAT
  

16. 12. 2004 – 13. 03. 2005

Jaroslav Malina

obrazy, kresby, scénografie

Na prosinec 2004 až březen 2005 připravila Oblastní galerie v Liberci retrospektivní výstavu tvorby významného českého scénografa a také malíře Jaroslava Maliny (1937), který v 60. - 70. letech působil v libereckém divadle F. X. ?aldy.

Na prosinec 2004 až březen 2005 připravila Oblastní galerie v Liberci retrospektivní výstavu tvorby významného českého scénografa a také malíře Jaroslava Maliny (1937), který v 60. - 70. letech působil v libereckém divadle F. X. ?aldy. Malíř a scénograf Jaroslav Malina je ve své tvorbě vědomým individualistou. Snad pouze v první polovině šedesátých let se nechal inspirovat tehdy módní vlnou abstrakce, aby si rychle uvědomil její úskalí, stejně jako svou výtvarnou odlišnost. A tak se již od druhé poloviny šedesátých let vyhraňují v jeho volné tvorbě dva tematické okruhy, které již nikdy neopustí. Jedním z nich je krajina, která se prosazuje stále četněji, druhým pak ženská figura či tvář, která patří dnes spíše už minulosti. Ale samotný námět neměl pro Malinu nikdy zásadní význam. Důležitější pro něho byla vždy vlastní malba, práce s barevnou hmotou. Se štětcem a barvou, často i v černobílé podobě, se snažil dobrat jak lyričnosti tak dramatičnosti okamžiku, okamžiku, který přetrvává ve věčnosti času bez hmatatelné vazby na konkrétní realitu. Neboť v krajinných scenériích inspirovaných přírodou jižních Čech, kde často dominují symbolické křivky barokních staveb, jde především o osobní prožitek a zachycení atmosféry obrazu. Stejně jako v tvarech ženských tváří a těl nejde o konkrétní podobizny, ale o zachycení smyslnosti a erotismu, obecné podstaty ženskosti. A jestliže u krajinných motivů je barva často lomená bělobou, tak u figurálních motivů je výrazně intensivnější až agresivní. Pojítkem obou motivů je i občasné využívání opakující se dekorativní křivky, někdy organické, jindy v podobě ornamentu. Jistá míra dekorativismu propojuje i volnou tvorbu Jaroslava Maliny s jeho pracemi scénografickými. V nich Malina aplikuje stejné výtvarné principy, které charakterizují jeho volnou tvorbu až nato, že na rozdíl od obrazových záznamů vyrůstají jeho scénografické návrhy zákonitě z konkrétního dramatického díla, kdy scéna je součástí celkového působení díla na diváka. A jestliže volnou tvorbu se scénografií propojuje jistá míra poetičnosti, tak překrývání barevných vrstev jeho obrazů koresponduje plně s vrstvením a měkkostí materiálů jeho scénických realizací. Snad jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že obrazy může Malina malovat v ploše, ale v divadle musí zákonitě počítat s prostorem, a to nejen s prostorem jeviště, ale někdy i s prostorem hlediště. Vysoká profesionalita, která charakterizuje Malinovu tvorbu spjatou s divadlem, mu nebrání, naopak ho svádí, k věčnému zápasu vytvořit výtvarnou iluzi daného prostoru v souladu se záměrem konkrétního díla. A se stejným zaujetím přistupuje i k čisté ploše papíru či plátna. Jak sám o tom před časem napsal: "Výtvarná skladba (a na ni velmi dbám) musí být pro ten který obraz jediná možná a zároveň musí obsahovat latentní možnost přesahu - Nemám rád obrazy sebelépe vyvedené v nichž čtu prioritu námětu - jsou pro mne bez tajemství." A snad právě touha dotknout se prahu tajemství, věčné až chlapecké okouzlení nad stopou či linií štětce, vytváří romantické pouto Jaroslava Maliny se světem umění (bez ohledu na to, jde-li o divadlo či obraz), pouto, které si plně uvědomuje a kterému se nebrání, pouto, které mu umožňuje zůstat sám sebou navzdory času.

 ZPĚT NA ARCHIV VÝSTAV