Výstavy - Archiv výstav - Oblastní galerie V Liberci
HLEDAT
  
1

26. 06. 2008 – 14. 09. 2008

Bohumil J. Jerie / Píseň dřeva

Výběr z let 1941 – 1986

Výstava B. J. Jerieho (Praha 1904 - Raspenava 1998) byla první výstavou tohoto sochaře v Oblastní galerii v Liberci a zárověň jeho první retrospektivní výstavou. Bohumil Jerie byl v roce 1953 z politických důvodů vypovězen i s rodinou z Prahy a nebyla mu povolena účast v tehdejším svazu výtvarných umělců. Sochař proto v Raspenavě vykonával různá povolání a sochařské tvorbě se věnoval pouze ve svém volném čase. Přesto vytvořil dílo, které bylo čtyřikrát vystaveno v galerii Goetheana ve švýcarském Dornachu a na několika místech v České republice. V roce 1990 byl občansky i umělecky rehabilitován, ale jeho pokročilý věk mu již neumožnil využít změnu situace. Oblastní galerie v Liberci chtěla uvedením této výstavy vyjádřit poctu člověku, jemuž uplynulý režim nedovolil rozvíjet jeho nadání v míře, ve které by si zasluhoval.

Kurátorka výstavy: Zuzana Štěpanovičová

Komentovaná prohlídka (ve středu): 3.9. v 16.30

Repríza výstavy: MCDO Hejnice (bývalý františkánský klášter), 16.9. – 2. 10. 2008

Bohumil J. Jerie vystudoval České vysoké učení technické, soukromně studoval filozofii, mluvil několika jazyky, psal básně i kratší prozaické útvary, vyjadřoval se prostřednictvím grafiky, ale patrně byl nejšťastnější, když mohl tvořit, zkoušet, hledat a realizovat tvar v plastice.

Ve všech obdobích svého života vytvářel B. J. Jerie plastiky, jež jsou básněmi života. Kvůli rodinným predestinacím se B. J. Jerie začal sochařstvím intenzivně zabývat až od svých třiceti dvou let. Byl autodidakt, navštěvoval kurzy večerního kreslení a o otázkách sochařské tvorby se radil dílem s Karlem Pokorným a dílem s Bedřichem Stefanem. Postupně se seznámil s klasickými sochařskými technikami, s kamenem, bronzem i se dřevem. Poslední z nich, spolu se slonovinou, se v průběhu času stalo jeho nejoblíbenějším materiálem.V roce 1946 odjel do švýcarského Dornachu na stáž k sochaři Oswaldu Dubachovi, spolupodílejícím se na vzniku sochařské výzdoby budovy Goetheana. Zde poprvé přišel do intenzivního kontaktu s uměleckou enklávou, jejíž vznik podnítil rakouský filozof Rudolf Steiner.

Pražské období (1940 -1952) charakterizuje okouzlení lidskou postavou a především lidskou tváří. Téma dvojice v nepostradatelném vztahu muže a ženy, láska k Anně Stránské- Jerie a ochraňující vztah matky k dítěti jej inspirují během celého života, ale v pražském období zvlášť. Uměleckým příkladem se pro něj stává František Bílek, nejen obsahově svými mysticko-poetickými náměty, ale především rytmizovaným grafickým rukopisem v práci se dřevem.

Pak zasáhla tvrdá ruka osudu, protože B. J. Jerie byl v roce 1953 z politicky motivovaných důvodů vypovězen i s rodinou z Prahy a nebyla mu povolena další účast ve Svazu výtvarných umělců. Sochař proto v Raspenavě, v malé obci v nejsevernějším výběžku Čech a v Liberci vykonával různá povolání a sochařské tvorbě se věnoval pouze ve svém volném čase.

Zásadovost a nesmlouvavost jeho názorů způsobily, že mu nebyla dopřána práce na monumentálních objednávkách, která by formovala universalismus jeho výtvarného talentu a schopnost využít souznění určitého prostoru a konkrétního uměleckého díla. I za těchto podmínek však vytvořil dílo, které bylo čtyřikrát vystaveno v galerii Goetheana v Dornachu a na několika dalších místech ve Švýcarsku i v České republice. V roce 1990 byl občansky i umělecky rehabilitován, ale jeho pokročilý věk mu již neumožnil využít změnu situace.

V raspenavském období (1953-1986) výtvarné dílo přestává být popisem viditelného světa a stává se záznamem vnitřních zážitků přetavených do formálních možností dřeva. B. J. Jerie hledal podněty více v přírodě než ve světě literárních představ a snažil se jim dát určité zákonitosti. V tomto období vznikají také díla, pokoušející se syntetizovat možnosti výtvarné a hudební formy. Nesou pečeť svébytné, ale vzácně nevtíravé originality, vyznačující se plynulostí v proměňování abstraktních objemových forem.

 ZPĚT NA ARCHIV VÝSTAV