O galerii - Oblastní galerie v Liberci
HLEDAT
  
1 2 3 4 5 6 7 8 9

Oblastní galerie Liberec

Historie instituce

Počátek galerie jako právně samostatné instituce lze hledat v období po druhé světové válce. Musejní kuratorium v Liberci, které mělo vyřešit budoucnost výtvarných sbírek Severočeského muzea, bylo ustaveno již 19. září 1945. To rozhodlo, že galerie zůstane organizační součástí libereckého muzea, ale zároveň, že sbírky výtvarného charakteru budou přestěhovány do samostatné budovy. Liberecký grafik a patriot Jaro Beran se ihned v poválečných dnech začal zajímat o osud za války ukrytých výtvarných sbírek, a proto byl tehdy kuratoriem pověřen úkoly vztahujícími se k zajištění jejich dalšího osudu a nalezení vhodných prostor pro jejich uchování a prezentaci. O rok později, tedy na počátku roku 1946, byla galerii přidělena budova bývalého Liebiegova paláce v těsném sousedství Libereckého zámku.Galerie zde sídlila až do konce února roku 2014.

Od roku 1949 bylo Severočeské muzeum, potažmo galerie, krajskou institucí. Roku 1953 došlo k jejímu právnímu osamostatnění v rámci státem vytvořené sítě státních galerií. Logicky se prvním ředitelem stal Jaro Beran. Roku 1958 ho ve vedení vystřídala mladá historička umění PhDr. Hana Seifertová. Ta se zasloužila nejen o rozsáhlé stavební úpravy budovy, vybudování cenné sbírky nizozemského malířství 16.–18. století, ale především o velmi pozitivní vnímání galerie nejen odborníky a výtvarníky, ale především širokou veřejností. Díky bohatému výstavnímu programu, do kterého zařazovala významné sochařské prezentace (např. legendární výstava Socha a město, 1969) a výstavy mladých výtvarníků, kteří byli z politických důvodů v pražských výstavních síních odmítáni, se liberecká galerie stala velice respektovanou institucí. Tyto chvályhodné aktivity se ovšem obrátily proti ní a kvůli své občanské angažovanosti musela odejít v roce 1970 z vedoucí pozice.

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se na pozici ředitele vystřídali Vladimír Volšička a Věra Pavlišová. Aktivity galerie stejně jako jiných kulturních zařízení byly politicky ostře sledovány. Výstavní počiny se nevymykaly z běžné produkce té doby, tzn. musely být „politicky nezávadné“. Občas se podařila výjimka a v galerii se uskutečnila zajímavá výstava autora s originálním pohledem na svět. Tehdy program v galerie kurátorsky zajišťovala Mgr. Naďa Řeháková.

K velkým změnám došlo po roce 1989. V následujícím roce se ředitelkou stala PhDr. Věra Laštovková, která měla v porevolučních letech možnost vytvořit novou image liberecké galerie. S kurátorkou Mgr. Evou Výtiskovou dbaly o zachování vysoké úrovně péče o svěřené sbírky a kvalitní výstavní program. Oblastní galerie v Liberci stejně jako více než dvacet ostatních českých a moravských sbírkotvorných institucí se stalo roku 1991 příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury ČR. O rok později vzniklo za účelem intenzivnější odborné spolupráce profesní sdružení s názvem Rada galerií České republiky, jehož se stala liberecká galerie členem. V devadesátých letech 20. století byly liberecké sbírky zapsány do Centrální evidence sbírek (CES) při Ministerstvu kultury ČR. Tato databáze je veřejně přístupným seznamem velké části movitého kulturního dědictví České republiky.

V roce 2001 došlo k další významné legislativní změně. Většina kulturních institucí byla převedena z Ministerstva kultury ČR na nově vzniklé kraje – Oblastní galerie v Liberci se od 1. října 2001 stala jedinou sbírkotvornou galerií – muzeem umění Libereckého kraje.

Na přelomu let 2013 a 2014 se galerie přestěhovala do nových prostor v bývalých městských lázních na Masarykově ulici v Liberci. Veřejnosti se nová galerie otevřela 28. února 2014 a ve stejný den galerie definitivně opustila Liebiegův palác. S přestěhováním souvisí rovněž změna názvu galerie: od 1. ledna 2014 zní název galerie Oblastní galerie Liberec, příspěvková organizace.


Městské lázně Františka Josefa I. (podle textu Marka Řeháčka pro publikaci Lázně, Proměna libereckých Lázní na kulturní a společenské centrum. Liberec 2014)

Stavebníkem městských lázní byla finanční instituce Reichenberger Sparkasse, jejíž vedení o záměru diskutovalo od roku 1896. Definitivní rozhodnutí postavit městské lázně padlo v roce 1898, v roce 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Budoucí lázně tak byly „věnovány“ tomuto výročí a tuto skutečnost dodnes připomíná pamětní deska na průčelí budovy.

Samotní stavba podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga vznikla až později, v letech 1899–1902. Petra Paula Brang (1852–1925), absolvent vídeňské Akademie výtvarných umění navrhl kromě libereckých lázní rovněž lázně v Ústí nad Labem, divadla v Žatci a Děčíně, kolonádu v Jánských lázních a několik administrativních budov v celém Rakousku-Uhersku.

Lázně v Liberci plnily především hygienickou funkci. V době jejích výstavby nebylo běžné, aby byly domácnosti vybaveny koupelnami. Proto část lázní zabíraly vanové lázně I.–III. třídy. Dále lázně nabízely římsko-irské parní lázně, sprchové umývárny, uhličité lázně, odpočívárny a nezbytné zázemí. V křídle podél Vítězné ulice se nacházel bazén o rozměrech 20 x 10 metrů.

Brang stavbu navrhl v historizujícím stylu. Exteriér zdobí dvojic soch Posidona a Amfitrité a reliéf Vodních hrátek. Sochy vytvořil profesor liberecké průmyslové školy Emanuel Gerhart z hořického pískovce. Ve štítě najdeme hrdý nápis z bronzových písmen KAISER FRANZ JOSEPH BAD. Císař František Josef I. si lázně prohlédl v roce 1906, kdy navštívil Německo-českou výstavu v Liberci.

Interiéry lázní byly v době svého vzniku zdobeny nástěnnými malbami s rostlinnými motivy nebo náměty odkazujícími ke koupání. Dlaždice a kachličky dodávala věhlasná firma Villeroy & Boch. Vanové lázně I. třídy a jejich čekárna překypovaly luxusem.

Až do otevření nového plaveckého bazénu na Tržním náměstí (1984) byly lázně jediným krytým bazénem v Liberci. Tomu také odpovídala návštěvnost, která jen za prvních 25 let provozu dosáhla úctyhodných 2 578 619 návštěvníků! Od roku 1984 ale lázně postupně chátraly. Lázně byly v roce 1990 vráceny v restituci České spořitelně jako nástupní společnosti Reichnebreger Sparkasse; v té době ještě sloužily veřejnosti. Spořitelna lázně následujícího roku vložila do malé privatizace. Během pouhých dvou let lázně postupně vlastnily tři společnosti. Zajímavé je, že první ji získala v kupónové privatizaci za 8 150 000 korun a třetí společnost koupila lázně za 70 000 000 korun! Od roku 1994 vlastnila lázně společnost MONA, a. s., které později skončila v likvidaci. Město Liberec se vlastníkem lázní stalo poprvé v roce 2005, kdy je koupilo z konkursní podstaty za 9 000 000 korun. Město pak započalo se záchrannými pracemi a s hledáním vhodného využití, které skončilo v roce 2009 uzavřením dohody mezi městem, Libereckým krajem a Oblastní galerií

Liberec o budoucím využití lázní pro galerijní účely.

Projekt revitalizace městských lázní pro galerijní účely zpracoval liberecký ateliér Sial pod vedením hlavního architekta Jiřího Bučka a hlavního inženýra Karla Novotného v letech 2009–2010. Vlastní stavební práce byly zahájeny v září 2011 a dokončeny v červnu 2013. Oblastní galerie Liberec převzala lázně do pronájmu k 1. září 2013 a po přestěhování sbírek a instalaci nových expozic je 28. února 2014 otevřela veřejnosti.

Projekt rekonstrukce lázní z dílny ateliéru Sial byl oceněn hlavní cenou Grand Prix Obce architektů za rok 2013 a novostavba depozitáře získala hlavní cenu Klubu za starou Prahu jako nejzdařilejší novostavba v historickém prostředí realizovaná na území České republiky v roce 2013.


Vila Johanna Liebiega mladšího (Podle textu Petry Šternové pro publikaci Slavné vily Libereckého kraje. Foibos, 2008)

Oblastní galerie Liberec sídlila od svého založení až do konce února 2014 v bývalém rodinném sídle Johanna Liebiega mladšího (1836–1917), syna zakladatele proslulé dynastie libereckých textilních velkopodnikatelů. Tzv. Liebiegův palác v těsném sousedství libereckého zámku vznikl v 1871–1872 přestavbou staršího domu Ferdinanda Römhelda podle projektu Gustava Sacherse, absolventa bavorské Akademie výtvarných umění a majitele jedné z největších libereckých stavebních firem. Gustav Sachers (1831–1874) se výrazně zapsal do tváře Liberce a okolí, ať už jako autor nebo jako stavitel převážně historizujících staveb.

Honosný neorenesanční palác Johanna Liebiega mladšího tvoří čtyřkřídla budova s centrálním nádvořím doplněná sallou terenou, která umožňovala přímý vstup do přilehlé zahrady. V té najdeme drobný altán a dochovanou původní výsadbu. Celý areál tvořily ještě další stavby – dům zahradníka, kočárovna a skleník.

Po smrti Johanna Liebiega ml. připadla vila jeho dětem, kteří však již ve vile nebydleli a pronajímali ji. Od roku 1946 až do konce února 2014 objekt sloužil k výstavám a sídlila v něm Oblastní galerie Liberec.


Autorem fotografií je Aleš Jungmann. www.alesjungmann.com

  ZPĚT NA O GALERII